𝔸𝕝𝕔𝕙𝕪𝕞𝕚𝕖 ｢Dramione 40+｣

(２９) Zelená kolej

Masivní kyvadlové hodiny se stabilně pohybovaly tam a zpět, posunovaly čas stále kupředu a krátily studentům minuty zbývající jim na snídani. Před hodinami postával Albus Potter a až hypnotizovaně je sledoval. K zasněnému zmijozelskému chlapci přišla jeho sestřenka, „jdeš na snídani?" zeptala se ho, jelikož kolem něj zrovna procházela, a když jí hned neodpověděl, zastavila se, „haló, Albusi?" zdvihla obočí a krapet se zamračila na svého stejně starého bratrance v šestém ročníku.

„Už jdu," ozval se a zamračil se teď na ni on, což si vlastně jeho o kousek vyšší sestřenice nezasloužila. Albus rostl o něco pomaleji, než jeho vrstevníci, ale jak říkával jeho otec, to se časem srovná. Celkově otcové pořád říkali svým synům, jak se všechno časem srovná, jakoby byl čas to nejdůležitější na celém světě. Je pravda, že tato fyzikální veličina byla i pro čaroděje nejméně poddajná, protože ať už dokázali hýbat s předměty, měnit je, očarovávat lidské bytosti či zvířata, dokonce ohýbat prostor svým cestováním, tak ovládání času patřilo k jedněm z nejzáludnějších kouzel.

„Albíku, dneska raději nepij pomerančový džus, ať se nám neksichtíš ještě víc," poškádlila svého černovlasého bratrance a zadržela smích, takové vtípky dostala do vínku od táty – Rona Weasleyho. Mladý Potter se zatvářil na Rose kysele, tak jak to umí jen jeho matka Ginny. Ti dva se občas dokázali hašteřit jako praví Weasleyovic sourozenci.

„Promiň, jen mám pocit, že mám nejspíš problémy s pamětí," uvolnil Albus výraz svého nabručeného obličeje, „třeba včerejší zápas mám jako v mlze, všichni říkají, co se tam stalo, ale já jako kdybych si to nepamatoval nebo alespoň jen mlhavě. Seděla si vůbec vedle mě nebo to byl někdo jiný? Pamatuju si ještě, že jsi včera ráno mluvila o tom, že podpoříš zmijozelské a půjčoval jsem ti šálu mé spolužačky, která je nemocná a nemohla jít."

Albus se mračil, opravdu měl problémy si na včerejšek vzpomenout. Mezitím kráčeli bok po boku do Velké síně na snídani, Rose svého bratrance trpělivě poslouchala a promnula si ruce, tušila, že by neměla o včerejšku mluvit, „možná to bude zase dobré, vzpomeneš si," asi neuměla pořádně lhát, „co třeba vydatná snídaně?" zazubila se mile, když prošli velkými masivními dveřmi do provoněné místnosti. Tuhle část dne Rose milovala, tu čerstvost nového dne, čilé tváře svých spolužáků, štěbetající hlasy malých roztomilých studentíků až po ty téměř dospělé spolužáky. Byla ranní ptáče a rána ji dokázala nabudit pozitivní energií. Oproti tomu stůl zeleně oděných spolužáků byl často utichlý či brblající nebo usínající. I přesto, že Salazarova kolej byla dle zažitých předsudků naplněna ctižádostivými studenty, s nadšením ze vstávání se ctižádost zrovna nepojila.

Sál byl plný a přesto, když se Rose zastavila s Albusem v uličce, kde se hodlali rozdělit a odejít každý ke svému kolejnímu stolu, Rose zpozorovala jednoho konkrétního studenta mezi všemi. Ještě postával u lavice a neseděl u snídaně, nejspíš vyhlížel Albuse, protože byli opravdu nerozlučná dvojka. V ten moment se přestal ošívat a spojil svůj bledý modrooký pohled s rudovlasou nebelvírskou studentkou. Oběma srdce vynechalo úder. Rose a Scorpius.

Oba nevěděli, co pro ně včerejšek skutečně znamenal, jestli se něco změnilo nebo jejich přátelský, místy nejistě dychtivý vztah se posunul nebo zůstal na stejném bodě. Nejistě dychtivý a toužebný byl více ze strany Scorpiuse Malfoye a přátelství akceptující ze strany Rose Grangerové-Weasleyové. Chovala se tak včera k němu, protože to situace vyžadovala? Starala se tak o něj, jen proto, že byl v ohrožení života a tak ho samozřejmě nenechala na holičkách? Znamenalo to pro ni vůbec něco?

Rozešla se k němu a on raději zůstal stát na místě a pozoroval ji, jak se k němu blíží s Albusem za zády.

„Mohu si tě na chvíli půjčit?" špitla k němu a dotkla se prsty jeho paže, aby ho otočila od zmijozelského stolu. Srdce se mu znovu sevřelo, jen se jej dotkla. Rose se na něj podívala pohledem, který prozrazoval, že je to opravdu vážné a Scorpius s ní popošel na okraj místnosti, kde by je snad neměl nikdo slyšet v rozprostírající se směsici hlasů.