𝔸𝕝𝕔𝕙𝕪𝕞𝕚𝕖 ｢Dramione 40+｣

(３６) - Lesní dobrodružství

Zarotovala se kolem své osy, průhledná blanitá křidélka se téměř otírala o sebe, ale jen to tak vypadalo, ve skutečnosti se každé dokonale vyhnulo. V té rychlosti se nedaly ani spočítat, udržovaly ve vzduchu hmyz podobný vážce s o něco silnějším tělem. Nejen silnějším, ale i větším, o mnoho větším. Z temene hlavy jí ta křídla vyrůstala, rotovala nad ní a ona mohla mít tělo téměř nehybné. Velká nafialovělá očka skenovala okolí a pak se posunula v tmavém lese dál.

Lorcan Scamander ukončil své zastírací kouzlo a odhalil tak své tmavé oblečení, ve kterém i nadále v temném lese splýval. Zadíval se směrem, kudy odletěl velký hmyz a mimoděk zakroužil se svojí lehce pokřivenou hůlkou ze dřeva kaštanu. Sehnul se k zemi a dlaní soustředěně zajel do zeminy, kolem prstů se mu nahrnulo seschlé listí a hlína. Příroda se k němu téměř láskyplně tiskla a on nasál vůni navlhlé hlíny, která vypustila svoji vůni při kontaktu s jeho pokožkou. Každá rostlina takto reagovala na doteky a uvolnila své esence. Výrazněji to mohli lidé ucítit při sečení trávy na svých zahradách.

„Sylvio," zašeptal téměř neslyšně, „sylvio," znovu. Přes zelenkavé oči se vytvořila šedá mlha protkaná hnědými uzoulinkými žilkami, které zpodobňovaly kořenový systém zdejšího lesa. Ve své hlavě pocítil přítomnost podzemních zvířat, přehrabujících se hlínou, jednotlivé dopady kopyt vzdáleného společenstva kentaurů, kteří o něm zatím neměli ani povědomí. Stromy mu prozrazovaly, že na jejich větve dosedl pták, po kůře se plazily housenky a v řadách za sebou pochodovali broučci. Hledal jednoho konkrétního tvora, jehož bzučení křídel ustalo, věděl, že je naháněn a proto se rozhodl kamsi dosednout, aby se skryl. Byl tu jediný svého druhu, hmyzí přivandrovalec, typický pro exotičtější přírodní prostředí. Lorcan Scamander dostal od své matky úkol, aby se tohoto tvora pokusil diskrétně odchytit.

Malá mýtinka porostlá zelení s dlouhými travinami a plevelovým kvítím se zachvěla pod vahou hmyzu s dlouhým tělem. Lorcan zhluboka vydechl, zamrkal několikrát očima, drobné hnědé žilky se stáhly pod jeho dolní víčka, kde se ztratily. Stáhl ruku k sobě ze země, zatřásla se mu a v dlani mu mravenčilo. Ruku od hlíny si oprášil a vstal z podřepu, věděl, kde se hmyz nacházel.

Prvně se vydal k okraji Zapovězeného lesa, musel se k hmyzu dostat obloukem a vstoupit na mýtinku ze strany, kde bylo nejvíce porostu, který mohl skrýt jeho příchod.

„Jsem pitomá," zaslechl sebe kárající hlas, „fakt pitomá, pitomá, pitomá," zvyšovala na intenzitě. V Lorcanovi projel nával strachu, že přicházející hlas vyruší hmyz, který lovil. Otočil se zády k Zapovězenému lesu, „to nejsi, ale byla bys, kdybys mluvila dál takhle nahlas," řekl přiškrceným hlasem, aby nevydával příliš hluku.

Dívka se polekala a přitiskla si dlaň k hrudníku, „proboha, mohla jsem dostat z tebe infarkt! Co tu děláš, Lorcane?" příliš se netišila. V jedné ruce držela za přezky stříbrné brusle a šálu u krku si uvolnila.

„Nevěděl jsem, že seš to ty," jeho tón hlasu se změnil, byla to Rose. V blízkosti Zapovězeného lesa nepanovala taková zima, jako tomu bylo v okolí. Nebyl tu napadaný sníh, zamrzlé plochy, nesněžilo tu, i sám Lorcan tu byl pouze ve svetru.

„Co tu d..." chtěla se zeptat, ale pár dlouhými kroky přistoupil Lorcan k ní a naznačoval zdviženým ukazováčkem u úst, že by měla zůstat potichu.

„Chytám hmyz," prozradil, a když se Rose tvářila zmateně, pokračoval, „jeden vzácný hmyz, její druhové jméno je wigella."

„Je nebezpečná?" zajímala se Rose a ostražitě si prohlédla prostor lesa za jeho zády, načež Lorcan zavrtěl mírně hlavou, „neměla by, nemá žihadlo."