𝔸𝕝𝕔𝕙𝕪𝕞𝕚𝕖 ｢Dramione 40+｣

(４) Předsudek - listopad 2020

Listopad 2020

Předsudek. Každý ho máme, malý či velký a nejen jeden, řešíme je, mluvíme o nich nebo je dusíme hluboko v sobě. Jsou často nevyřčeny a zaryté hluboko v našich kostech. Lidé si skrze ně vždy našli důvod proč se rozdělovat. Stejně jako v Bradavicích byly děti rozdělovány mezi čtyři koleje, sice to mělo svá opodstatnění, ale postupem let si k tomuto sortování získala Hermiona odpor. Na jednu stranu měli k sobě s Harrym a Ronem blíž, protože byli spolu na jedné koleji, na druhou stranu, se propast mezi nimi a Dracem mnohem více prohloubila, protože se dostal do koleje jiné. Každý z nich dostal nálepku, kým má být. Ona sama byla plná předsudků vůči Dracovi, ale rozhodla se je odložit stranou, protože bolest kterou zažívala, byla silnější než předsudek.

Přejel ji mráz po zádech, když spatřila panství Malfoyů, místo, kde byla mučena samotnou Bellatrix. Pevně stiskla pěst levé ruky, na jejímž zápěstí měla jizvu s nápisem „mudlovská šmejdka". Trvalo ji dlouho, než se odhodlala přijít.

Dům byl jiný, než si pamatovala, měl o něco méně věží, prostší s novým bílým nátěrem a uvnitř nepůsobil tak studeně jako tehdy. Početná sloupoví zůstala i křišťálové lustry, ale barvy nábytku se změnily na světle béžové kousky, všechno působilo teplejším dojmem, nejspíš sídlo předělali společně s Astorií. Přesto zde byla cítit osamělost.

Seděli na okraji dlouhého stolu, nechtěla se zeptat, jestli je to ten stůl, u kterého se setkávali se Smrtijedy, ale předpokládala, že to byl první kus nábytku, kterého se Draco zbavil. Oheň v krbu klidně popraskával a zahříval jídelní místnost.

„Chutná ti to?" zeptal se opatrně Draco na jelení guláš, který obědvali. Uvědomoval si, jaké to tady pro ni musí být, doufal, že ji neopustí chuť k jídlu a neuteče.

„Je to dobré," odpověděla, ale pravdou bylo, že jídlo si vůbec neužívala, cítila se stísněně vzhledem k historii tohoto místa. Možná to nebyl nejlepší nápad sem chodit. Draco položil příbor na okraj talíře, chuť ho také přecházela.

„Co se děje?" vytřeštila Hermiona oči a těžce polkla, za celou dobu nedokázali skoro promluvit, obcházeli se v rozlehlém domě jako znepřátelení duchové.

„Co se děje?" zamručel a zopakoval po ní, „pozval jsem tě sem, pro tebe na nejhrozivější místo na světě!" prohlédl si naštvaně místnost. Ona neodpovídala, s tím souhlasila.

„Vnímal jsem to tu už jako domov, ale když tady vidím tebe, znovu je v mé hlavě," zatínal zuby, byl z toho naštvaný, „ten den." Zavrtal oči do stolu a Hermiona odložila svůj příbor. Vyhrnula si rukáv halenky, nehodlala Draca nijak šetřit, odhalila dlouhou bílou jizvu, text byl po letech téměř nečitelný, ale oni oba dobře věděli, co tam stojí.

„Mohu si to číst každý den, ale není to pro mě urážka, ve chvíli kdy Harry zabil Voldemorta to přestalo cokoliv znamenat," řekla tvrdě, musela mu připomenout, že rozhodně nezapomněla. Mnoho let se probouzela uprostřed noci, zpocená a vystrašená s pocitem tlaku na levém zápěstí, řezající bolest se jí připomínala ve snech noc co noc. Draco na sebe nenechal čekat, rozepnul si knoflík u rukávu košile a vyhrnul si jej, na stůl položil odhalené levé zápěstí, kde se mu rovněž vyjímala jizva s těžce viditelnou osmičkou ve formě zkrouceného hada a okrouhlé stopy po vytetované lebce na kůži. Říkalo se, že po smrti Voldemorta se z tetování Smrtijedů stala pouhá jizva a tohle bylo poprvé, co si jej mohla Hermiona prohlédnou pozorně zblízka.

„Přestalo to cokoliv znamenat," zopakoval po ní. Beze slova si skryly své jizvy z války. Hermiona se zvedla od stolu, hodlala odejít, „proč jsi mě sem zval, Malfoyi?" utrhla se na něj a oslovila jej tímto způsobem.