,My ale nejsme stejní.'
,Ty se po jeho smrti necítíš naprosto sama?'
,Sama? Mám Harryho a Ginny, moje děti, celou rodinu Weasleových. Já nejsem sama, oproti tobě!'
,Tak co tě sem přivedlo?'
·◦Plánováno 5 částí příběhu◦·
▲ Vhodný pro 15+
▲ Mezi Drac...
Osamělost. Můžeme být obklopeni lidmi, ale když jsme s nimi spoutáni chabými vazbami, jsme přesto osamoceni. Vztahy vytváříme nahodile, ať si to přiznáme či nikoliv, ale pravdou je, že nemáme nad nimi kontrolu. Pouta vznikají roky i desítky let, jiné vmžiku. Krátké, roční nebo celoživotní, o žádném nevíme, jak dlouho přetrvá a u většiny z nich to ani sami neovlivníme. Stěhování, rozdílnost názorů během dospívání, hádka, úmrtí, ztrácíme jich spoustu a pouze tak málo jich doopravdy zůstane.
Hermiona zavřela oči v osamělé ložnici, i přesto, že v domě byla se svými dvěma dětmi, cítila samotu. Rose a Hugo přijeli z Bradavic na pohřeb svého otce, zatím toho moc nenamluvili, bylo to pro ně nečekané, nemohli tušit, že se s nimi táta loučí na nádraží naposledy.
Seděla na posteli, zmítala se mezi smutkem a vztekem, kvůli nespravedlnosti světa. Svírala okraj postele, zatínala zuby, aby tyto pocity nepřerostly v zuřivost, houpala se na vlnách velmi silných pocitů, ale vzápětí ji z toho vytrhlo zavolání dcery v přízemí.
„Chtěla bych se jít podívat k tátově obchodu," pověděla jí, když Hermiona sešla dolů za svojí patnáctiletou dcerou, „k našemu obchodu," uhnula pohledem, těžce se jí to říkalo. Ron vedl společně s bratrem Georgem obchod se sladkostmi a žertovnými předměty. Právě když se vracel v noci se zásilkou nových senzačních čokolád z Francie, se stala ta osudná věc.
„Půjdeme," souhlasila Hermiona.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Obchod byl zavřený, George ho zatím neotevřel, ještě bylo příliš brzy, truchlil s rodinou. Hermiona objala před obchodem svoji dceru kolem ramen. Jindy rozzářený a blikající obchod byl pohaslý, ani barvy tu nezářily jako dřív. Vždy vypadal jako duše Weasleyových, plný jisker a smíchu, ale nyní byl mrtvý.
„Jen se projdu ulicí, ano?" zeptala se Rose matky, párkrát se přitom kousla do rtu, zadržovala slzy. „Buď opatrná, ano zlato?" pokývala hlavou, svíral se v ní strach, ale nechtěla být paranoidní a něco zakazovat. Dovolila jí, aby se šla projít po ulicích kolem otcova obchůdku, srovnala se se svým smutkem sama, jak si to přála. Byl bílý den, slunce mdle svítilo skrze mraky, podzim se podepisoval všude. Zavál lehký větřík Hermioniným směrem, až k jejím nohám přinesl poměrně čerstvé červené listí ještě se zelenými flíčky. Na dlážděné podlaze se ozval zvuk nízkých podpatků společenských bot a před čarodějkou se z boční uličky zjevil Draco ve svém uhlazeném tmavém oblečení.
„A-ahoj," zarazil se, nečekal ji tu, ale bylo logické, že tu byla, protože stála přeci před obchodem svého zesnulého manžela. Proto svoji otázku vmžiku zavrhnul. Bylo zvláštní se znovu vidět, navíc hned druhý den po pohřbu, kde na sebe už dále nepromluvili a on odešel hned, co se dav lidí kolem hrobu postupně rozešel.
Bylo vidět, že je tu náhodou, „a-ahoj," odpověděla mu naprosto stejně, „co tě sem přivádí?" ona se oproti němu zeptala, tak tiše a konverzačně, chtěla znít normálně. Draco hleděl, „byl jsem, tedy chtěl jsem zajít támhle dolů po ulici," ukázal nervózně tím směrem, „pro pár obyčejných přísad," vysvětlil. Sledoval Hermionu, jak si vlasy od školy ještě o něco zkrátila a teď si je více česala dozadu a svazovala v cop, neměla je volně, jak tomu bývalo kdysi. Potom mu pohled sjel k obchodu Weasleyeho, posmutněl, protože si znovu vzpomněl, jak musí na tomto místě Hermioně být.
