𝔸𝕝𝕔𝕙𝕪𝕞𝕚𝕖 ｢Dramione 40+｣

(１１) Body

{[Stolen-Relic] Tentokrát trochu odbočíme a podíváme se i do školních lavic :) }

„Pět bodů pro Nebelvír!"

„Výborně, dávám pět bodů Mrzimoru!"

Albus Potter už třísknul čelem o lavici.

„Pět bodů pro Nebelvír!"

Hodina péče o magické tvory byla ubíjející jako vždy. Spolužáci z ostatních kolejí si odpovídání na otázky užívali, ale tento ročník Zmijozelu zdál se poněkud marný. Scorpius Malfoy si vedle něj poposedl na židli a narovnal se v zádech, až nuceně se mračil do učebnice a snažil se vyčíst nějakou správnou odpověď. Po chvíli si těžce povzdechl a zadíval se na světlovlasou profesorku, byla jednou z nejmilejších lidí, kterou studenti vůbec znali, byla špička ve svém oboru magiozoloogie, a proto si nikdo ze studentů nemohl stěžovat na její hodiny, i když kladla na ně občas příliš složité úkoly a otázky.

„Ano, Doroto?" vyzvala hlásící se mrzimorskou dívku profesorka, aby mohla odpovědět na další otázku.

„Žijí v mořích, paní profesorko Scamanderová," usmála se přitom napjatě, očekávala další body pro Mrzimor, ale profesorka zakroutila hlavou, „právě, že ne, často se to plete, ale tito tvorové žijí v jezerech," opravila ji a mile se usmála, nikdy studenty nezesměšňovala za špatné odpovědi, ale vše trpělivě vysvětlila.

Tohle Albusovi vlilo novou krev do žil a odlepil čelo z desky stolu, „ha, konečně!" zajásal sotva slyšitelně, když nebylo přiděleno Mrzimoru více bodů. Nakoukl do stránek Scorpiusovi učebnice, co by přeci jen byl za Pottera, kdyby nedokázal na nic odpovědět? Cítil by se ostudně, protože jeho otec byl často s magickými tvory spojován, ať už brázdil oblohu na hipogryfovi nebo se přátelil s kentaury ze Zapovězeného lesa.

„Dokázal by mi někdo něco povědět o jednorožcích?" profesorka vstala ze svého křesla a prošla se po staré prkenné podlaze, kdyby někdo přimhouřil oči, zpozoroval by drobné stvořeníčko vykukující jí z kapsy dlouhého barevného svetru.

„Je bílý!" ozvalo se z řad havraspárských studentů a profesorka pomalu přikyvovala v souhlasu, „je častá, ale mohou být i jiné barvy," přitakala studentce. Ani Havraspáru se příliš nedařilo.

„Je býložravec a běhá tak rychle, že ho nedoběhne ani vlkodlak?" zkusil další student z řad Nebelvíru.

„Správně," přikývla profesorka, ale body nepřidala, znamenalo to, že očekává jinou odpověď, „vybaví si někdo jednu věc o jednorožcích, velmi důležitou věc?" otočila se ke třídě.

Scorpius již moc nedával pozor a její otázky neposlouchal, šikmo přes rameno se snažil nenápadně podívat k nebelvírským řadám, kde seděla Rose, poprvé se mu zastavilo srdce při obyčejném pohledu na ni, ztělesňovala pro něj vše, co by si v životě přál od ženy. Bystrá, ale ne knihomolka, rebelka, ale ne problémová, krásná, ale ne tuctová a jejímu humoru by se mohl smát od rána do večera. Podruhé mu srdce zastavilo, protože se k její hlavě velmi blízko nakláněl mrzimorský student jménem Lorcan a ona měla na tváři úsměv od ucha k uchu. Nejspíš jí radil, protože v těchto hodinách exceloval a ona se zdála být jako u vytržení.

Albus se ke Scorpiusovi přibližoval stejně tak jako Lorcan k Rose, aby mu viděl přes rameno do učebnice. Přiletěl mu na hlavu zmačkaný papír, „nemačkejte se tak na sebe, nechte si to na později," špitl se smíchem jeden vysoký nebelvír ze zadní lavice. Oba chlapci jen zakouleli očima a odsunuli se od sebe, těmto trapným poznámkám onoho nebelvíra čelili již dobré dva roky.
„Albusi, není náhodou Lorcan tak o rok nebo dva mladší? Proč chodí s námi do třídy?" zeptal se Scorpius potichu svého kamaráda a přihlouplého nebelvíra si nevšímal, v žaludku mu ležel někdo jiný.