Jeník, příběh démona ✅

25. Velký koncert Michala Davida

 „Proboha!" vykřikla Gréta na celý dům a Surgat za ní rychlostí blesku seběhl dolů. Ne, že by o ni měl takový strach, spíše spěchal, aby jí připomněl, že takováto slova, se v jeho přítomnosti prostě nesmí říkat!

„Co se děje, stařešino?!" okřikl ji. „Víte, že to slovo na ‚p' nemám rád! Nevyslovujte jej!"

„Jeníku, až budu na návštěvě u tebe doma, tak se budu řídit podle tvých pravidel," začala Gréta s kázáním. „Teď žiješ u mě a mé pravidlo zní, že si tu můžu říkat, co chci. Ale to jsem trochu odběhla a zapomněla na to nejdůležitější," zasmála se. „Mám skvělé zprávy!"

„Opravdu? A jaké?" zeptal se démon zvědavě.

„Bude tu koncert!" pokračovala Gréta. „A ne ledajaký! Michal David bude mít vystoupení už za pár dní! Tady v Praze! Máme to ale štěstí, co říkáš?"

„A na kterého byste šla raději?" zaváhal Surgat. „Na Michala, anebo Davida?"

„Ale ne, ty hlupáčku. Michal David je jedna osoba. Jméno a příjmení."

Vždyť by to zvládl i s jedním jménem, odfrkl Surgat v duchu. Nám to funguje již po tisíciletí: Surgat, Mammon, Valac... Dokonce i samotný pán pekel si vystačí pouze s jedním jménem, jen ti lidé musí mít pořád něco extra.

„Je to jeden mužský," pokračovala Gréta zasněně, „a vážně stojí za to. Půjdeme se na něj podívat, že ano? Že ano?" V babiččiných očích se zalesklo a než se démon zmohl na odpověď, měla už Gréta dva lístky v nákupním košíku. Surgat se vyděsil. A to ne proto, že byla Gréta v nákupech přes internet lepší než on. Démon tušil, že se nad jejich hlavami již delší dobu vznášelo něco strašlivého. Mohl být tím Damoklovým mečem právě tento zpěvák?

Netrvalo dlouho a nastal den D, takzvaný den (Michala) Davida. Koncert začínal v sedm večer, Gréta se tedy se Surgatem domluvila na společném odchodu v šest. Již po obědě ho upozorňovala na důležitost odchodu v přesně, a to jen a pouze, šest hodin večer. Ani o minutu později. Surgat jí to musel několikrát otráveně odsouhlasit. Hloupí lidé a hloupý čas, pomyslel si. Když byl v pekle, tak se o nějaké hodiny vůbec nezajímal. Pokaždé byl čas na ďábelské skutky.

Blížila se čtvrtá hodina a Gréta zaplula do koupelny, kde zahájila ohromné přípravy na koncert: mytí vlasů, fénování, česání, malování, ladění šperků s očními stíny a gumičkou ve vlasech... Přesně v půl šesté vyběhla za Surgatem, aby jí pomohl vybrat ty správné šaty.

„Jeníku, podívej!" zvolala s naléhavostí v hlase. „Jaké si mám vzít? Ty zelené s krátkým rukávem, nebo ty růžové blyštivé s dlouhým rukávem?"

Surgat se vážně zahleděl na oba kousky oděvu.

„Vezměte si tyhle, stařešino," řekl a ukázal na ty zelené.

Gréta si však jen povzdychla, jako by s jeho odpovědí nebyla spokojená.

„Když já nevím," řekla a otráveně se otočila směrem k vybraným šatům. „Ty růžové jsou přeci tak hezké a blyštivé."

„Pak si vezměte ty růžové," odfrkl démon.

„Když ty jsi se rozhodl pro ty zelené, takže ty jsou asi hezčí," zamumlala nespokojeně Gréta.

„Tak si vezměte zelené," povzdechl si.

„Ale ty růžové – "

„Tak ty růžové," skočil jí do řeči. „Nebo víte co?" Surgat vstal a svou pekelnou rychlostí vytrhl Grétě její zelené šaty z ruky a zavřel je do skříně.

„Vidím před sebou jen jedny šaty, problém je vyřešen," řekl s klidem a usadil se spokojeně do křesla.

„Fajn," odsekla Gréta. „Ale už je tři čtvrtě na šest," upozornila ho. „Za malou chvíli odcházíme, tak se stihni upravit."

Surgat však její upozornění ignoroval. Moc dobře věděl, že potřebuje jen pár vteřin, aby byl dokonale připraven. Těsně před odchodem se vydal do svého pokoje, oblékl si čistou košili a kalhoty, navoněl se něčím, co lidé nazývají kolínská, ale pro něj to byl jen „ten tajemný špric-špric" a za minutu celá byl připraven vyrazit.

„Stařešino!" volal na Grétu od hlavních dveří. „Už smíme vyrazit! Já jsem připraven!"

„Ještě pět minut!" ozvala se z koupelny populární ženská věta, která předznamenávala další nejméně půl hodinový odklad.

„Ale... Vždyť je přesně šest!" zvolal démon nechápavě. „Vaše instrukce zněly jasně: ‚Musíme odejít přesně, jen a pouze v šest, nebo to jinak nestihneme.'" Surgat rád nazýval koncert Michala Davida jako to. Pro démona to prostě byla jen ta věc. Ta nepochopitelná věc.

„Nemůžu se vejít do šatů!" ozvalo se z horního patra zavzlykání.

„Jak je možné, že se nemůžete vejít do kusu vámi pořízeného oblečení?" zaváhal Surgat. „Lidské ošacení se přeci ze dne na den nezmenší."

„Mně se zmenšilo!"

„I když, teď jak nad tím přemýšlím," pokračoval démon. „Ošacení se sice nedokáže zmenšit, ale zato lidé se dokáží zvětšit."

„A už ani slovo!" vykřikla Gréta, když s mohutným dupáním dorazila k Surgatovi. „O nějakém mém zvětšování v této domácnosti už nepadne ani jediná zmínka, jasné?"

A tak se Gréta po několikaminutovém boji nakonec opravdu vměstnala do svých vybraných růžových šatů. A i když její oděv vypadal, jako by se chystal každou chvíli explodovat, mohli společně vyrazit ven. S nepatrným, opravdu minimálním, půlhodinovým zpožděním se vydali na koncert a když konečně dorazili na místo, cítil se Surgat jakýsi nesvůj. Chytil Grétu za ruku a ona ji s potěšením stiskla. Nepleťte si však toto gesto za projev určité náklonnosti či citové vazby, Surgat měl pouze obavu, že Grétu v tomto davu babiček snadno ztratí, nebo dokonce nechtěně zamění za nějakou jinou. Věkový průměr se u této akce přibližoval stáří Desatera přikázání a to poslední, co démon potřeboval, bylo skončit s cizí babičkou, jejíž sušenky by se jistě s těmi Grétinými nedaly srovnat.

Po chvíli čekání na jeviště konečně vystoupil zakulacený, plešatý chlapík s párem kláves. A dav začal šílet. Celý koncert byl zahájen typickým úvodem ála lidé v této geografické oblasti jsou nejlepší a všechny je zdravím, a pak to začalo. Zazněly hity jako Disco příběh, Non stop, Když jsou doma galeje a nezapomnělo se ani na hitovku Děti ráje. A Surgat se chvílemi přistihl, jak se nepatrně kýve do rytmu.