Jeník, příběh démona ✅

12.3. Pokladník

„Ze všech tří povolání se mi nejvíce pozdává onen pokladník v Mecku a Donaldu."

Surgat si už ani nepamatoval, proč to řekl. Vždyť měl sílu jako stovka skladníků. Dokonce odkoukal pár užitečných grifů od číšníků v pekle. Tak proč zvolil pokladnu? Grétu však jeho rozhodnutí vůbec nevyvedlo z míry.

„Zajímavá volba, od Hermíny jsem slyšela, že čím dál tím víc studentů začíná pracovat ve fastfoodu."

„Fast... foodu?"

„Dá se to přeložit jako ‚rychlé jídlo'. Vidíš, Jeníku? Už umím anglicky lépe než ty, jsem prostě super babča."

„Tak rychlé jídlo," zopakoval zasněně. „Zní to velice zajímavě, myslím, že něco takového stojí za menší výzkum."

„To určitě ano, ještě dneska se běž zeptat na jejich pobočku. Je hned naproti. Zjisti i jaké věci ti mám koupit. Prý chtějí, aby jejich zaměstnanci měli i nějaké speciální boty a já nevím jaké ještě další krámy."

„Opravdu? Víte, stařešino," zarazil se. „Rychlé jídlo působí velice nebezpečně, smím vás požádat, abyste mě doprovodila a varovala mě před hrozbou?!

„Jaké nebezpečí podle tebe číhá ve fastfoodové prodejně?"

„Nikdy jsem na tom místě nebyl, ale předpokládám, že rychlé jídlo musí umět létat stejně dobře jako já. Děsí mě představa, že bych mohl svištět vzduchem a těsně minout pečenou husu nebo ledový salát."

„Věř mi, že jediné nebezpečí, na které v tam narazíš, je dětská obezita. A neboj se, husu ani salát tam nenajdeš, jen třikrát namleté maso, housky z umělé hmoty, plastový sýr a potravinářská barviva."

Možná díky té poslední větě démon nakonec stál tam, kde stál. Surgat přimhouřil oči a zamyslel se. Umělá hmota... barviva... Nejprve si myslel, že jde pracovat do nějaké restaurace, ale čím dál tím více nabýval dojmu, že se jedná o chemičku, kde se syntetizují všemožné zdraví škodlivé látky. Usmál se. Taková představa se mu líbila.

S Grétou vyrazili na pobočku kolem jedné hodiny, tedy v nešťastnou dobu oběda. I když byla sobota odpoledne k pokladnám se hrnuly nekonečné fronty dětí školou povinných.

„Kdyby jim maminky připravovaly obědy, tak by to tady nebylo tak nesnesitelné," postěžovala si Gréta, když do ní už potřetí vrazil nějaký třináctiletý fouňa se slovy: „OMG! Vole, čum na to. WTF!"

„OMG," přidal se Surgat a Gréta se na něj zle nedobře podívala. „Myslel jsem, že i tato slovní zásoba patří k jazyku vašeho lidu," odpověděl omluvně.

„Tak toto rozhodně nepatří k mému lidu," zopakovala s odporem. „Při pohovoru se raději drž slov, která bezpečně znáš a víš, co znamenají. Však jistě znáš ten starý vtípek: ‚Člověk by neměl používat cizí termity, když je nezná suterénně nebo není v dobré konvici, protože je zde velké rizoto, že to skončí fiatem," zasmála se. „Prostě tam nastup plný sebevědomí a buď svůj."

Tato instrukce dávala Surgatovi už o něco větší smysl. Sice moc netušil, co znamenalo sousloví být svůj, ale sebevědomí měl na rozdávání. Byl přeci ničitelem světů a zplozencem pekel, nějaká práce v Mecku a Donaldu mu nemohla činit problém. Po chvíli čekání, které nebylo rozhodně fast, se konečně dostali k jednomu z pokladních. Byl to puberťák s akné po celé tváři a vypadal, jako by byl již několik let mrtvý uvnitř. Je možné mít syndrom vyhoření v šestnácti?

„Dobrý den," pozdravila ho Gréta.

„Dobrý den, co si dáte?" zeptal se strojově pokladník. Pohled na několikametrového démona nebyl zřejmě tím nejděsivějším, co při práci ve fastfoodu člověk uvidí.

„Přišli jsme sem kvůli vašemu inzerátu," oznámila mu Gréta.

Chlapec si ji změřil pohledem a po chvíli řekl: „Je mi líto, ale vás nemůžeme vzít. Jste, no, moc stará."

„Moc co?" rozlítila se Gréta, a kdyby ji Surgat nedržel za rameno, jistě by přeskočila pokladnu a ukázala chlapci, jak je plná života. A přitom by ho dozajista uškrtila.

„Já ti ukážu!" zvolala Gréta vztekle. „Pusť mě na něj, Jeníku!" křičela, ale démon ji držel a nepouštěl.

„Na vaši nabídku práce reaguji já, ne tady stařešina," řekl Surgat klidně.

„Oukej, oukej. Jen klid, dámo," otočil se pokladní ke Grétě. „A jak to, že on vám může říkat stařešino?"

„Prostě nás pusťte za manažerem a, prosím, už nic víc neříkejte, nebo vám zařídím tak rychlý vyhazov, že se oproti tomu komunistický převrat v čtyřicátém osmém vlekl!"

„Fajn, jděte támhle k těm dveřím a zaklepejte. Šéf se vám bude jistě s radostí věnovat," procedil mezi zuby. „Další, prosím, máte už vybráno?"

„Tak dobře, Jeníku," povzbudila ho Gréta, „počkám tady na tebe. Ukaž, že jsi velký kluk a zaklepej."

„Když já si stále nejsem jist..."

„Říkám ti," zpřísnila hlas, „zaklepej."

Démon tedy přistoupil ke dveřím a párkrát do nich zabušil tak, že málem vylétly z pantů.

„Koho to sem čerti nesou?!" ozvalo se z druhé strany. Dotyčný ani nevěděl, jak moc velkou pravdu vlastně měl.

„Dobrý den přeji," pozdravil Surgat, který bral přechozí větu jako pozvání dovnitř. Démon se představil jako Jeník, protože usoudil, že se jedná o velice normální, pozemské jméno, které nevzbudí žádný povyk.

„A já jsem Pepík, maškaro. Co má být?" zeptal se podrážděně muž za kancelářským stolem.

„Můj příchod je reakcí na váš inzerát ohledně jakési brigády."

Muž si Surgata pozorně prohlédl. Vstal, popošel pár kroků od svého stolu a změřil si jej pohledem z několika stran.

„Nevypadáš zle, ale máš na to fungovat v takovémto podniku?!"

„Domnívám se, že ano, pane."

„Kuráž ti jistě nechybí. Ale buď opatrný, chlape, protože to nestačí. Měli jsme tu někoho podobného. Holčina byla dost odrány, podobně jako ty. Ale neber si ji za příklad, protože tady nevydržela dlouho. Vychovávala mi totiž zákazníky. Stačilo pár dní a chytila se s bezpočtem lidí, kteří si na ni stěžovali a prohlašovali ji za duševně chorou."

Surgatovi se nakonec práci v Mecku podařilo získat, ale musel se jí hned zbavit. Zápach z kuchyně byl tak neodbytný, že i veškerá síra pekla voněla lákavěji. A byla vhodnější k jídlu.

Upozornění pro čtenáře: Jakákoli podobnost s osobami, hamburgery či smrady z reálného života je čistě náhodná. Tato kapitola nebyla zaplacena ani Meckem a už vůbec ne Donaldem..