Jeník, příběh démona ✅

19. Konečně!

„Vážně ho znáš?" ujišťoval se Surgat. Chtěl mít jistotu, že se nepřeslechl. Takové štěstí snad nemůže mít nikdo. Narazit v jídelně na děvče, které nikdy v životě neviděl a ona neviděla jeho, a přesto jako by byly jejich dva osudy od začátku propojené.

„Jasná věc. To ale znamená, že ty budeš opravdový démon!"

„Ano? Myslel jsem si, že jsme si to už vyjasnili. Jistěže jím jsem. Naznačoval to nejen můj vzhled a mé chování, ale zároveň to dost vysvětlovala slova. Říkávám to pořád: ‚Já jsem démon.' Myslím, že to zní dost jasně."

„Tak tohle je vážně cool. Zaslechla jsem něco o tom, že se na Halloween pokusí vyvolat démona, ale prý se mu to nepovedlo. Takže ty budeš od něj," zasmála se. „Kdy to Jendovi řekneme?"

„Co jako?"

„No, to, že jsi tady na zemi. Jak je vůbec možné, že si tě ještě nevšiml?"

„Myslím, že si mě všimli snad všichni obyvatelé v okruhu několika kilometrů, ale on... Jako by mě neviděl ani neslyšel. Pokaždé hledí naprosto opačným směrem."

„Možná si tě všiml, ale jen nevěřil vlastním očím. Přeci jen se pokusil vyvolat démona a teď žije v domnění, že neuspěl. Je tedy jasné, že se ze všech sil snaží tvou existenci omluvit měknutím mozku, nebo něčím podobným."

„Lidem snad mohou měknout mozky?"

„Těm, co je mají, tak jo. Ale najdou se tu i smutné případy bez nich. A teď už pojď. Neztrácejme zbytečně čas," řekla, vzala démona za ruku a táhla ho po chodbě někam pryč.

„Počkej, ženo!" křikl. „Kam mě to vedeš?"

„Honza obvykle zatahuje přednášky a chodí jen občas na cvičení. Mám takový pocit, že teď bude v bistru. Tak pojď už, ať ho nezmeškáme," řekla netrpělivě a táhla démona po schodech dolů. Vešli do bílé chodby osvětlené zářivým oslepujícím světlem. Nebylo divu, že na Jendu těch pár dní nenarazil. Na místo jménem bistro se ještě nikdy nedostal.

„To jsme snad v nebi?! Já mizím," procedil Surgat mezi zuby a snažil se otočit na podpatku, ale Lucka měla sílu za dva chlapy.

„Nikam nepůjdeš," řekla stroze a hnala ho kupředu. „Potřebuju vás kluky konečně dostat do jedné místnosti. To takhle nejde, abyste se furt míjeli."

Zatočili doprava a vešli do útulného bistra. Pár křesílek, židliček, lavic a stolů a na úplném konci místnosti se nacházel pultík s fajnovým jídlem a pokladnou. Surgat se důkladně rozhlédl kolem. Obsazeno bylo jen pár židlí, ale žádný ze studentů nebyl tím, koho hledali.

„Tak nic," řekla Lucka posmutněle. „Asi se budeme muset vrátit nahoru a zkusit to později. Společně se otočili na podpatku a zamířili si to ke dveřím, když vtom do nich někdo vrazil.

„Tady je!" vykřikla Lucka nadšeně, když viděla, s kým se ve dveřích srazili.

„Luci?" vyhrkl Honza. „Co tu proboha děláš?"

„Neříkej to," zaskuhral Surgat. „Jen ne to slovo na pé!"

„Počkej, t-ty jsi fakt t-t-tady?" Honza namířil rozklepanou rukou na démona, snad aby se ujistil, že všichni ví, o kom mluví.

„Jsem. A to jen kvůli tobě. Požaduji vysvětlení. Potřebuji vědět své poslání."

„Ale, ale, ale..."

„Žádné ale," napomenula ho Lucka. „Bez účelu se tenhle démon nikam neposune. Jednou jsi ho vyvolal, tak ho teď máš na starosti."

„Až na to, že já vůbec nevím, co, no, dělat," zaskuhral Honza. „S klukama jsme se prostě jen nalili a já si vzpomněl na knihu, co jsem nechal u babči. Nikdy by mě nenapadlo, že by to mohlo vyjít."

„Ale vyšlo!" Surgat ztrácel pomalu ale jistě trpělivost. Vzal Honzu za límec a přitlačil ho ke zdi. „A ty mi teď povíš, co je mým účelem nebo..."

„Co?" vypískl vyděšeně.

„Okamžitě s tím přestaňte, kluci," napomenula je Lucie, když viděla, jak na sebe připoutali pozornost všech lidí v bistru a jeho okolí. „Surgate, tak se jmenuješ, ne?" Démon přikývl. „Tak tedy, Surgate, nech ho být. Co ti udělal tak hrozného?"

„Vyvolal mne," odpověděl jí démon, který si stále přidržoval Honzu u zdi. „A víš, jaké to je, ty, ty... Jeníku? Když tě někdo přivolá a nedá ti úkon? Bez cíle se uvnitř tebe utvoří prázdnota. Sžírající čerň, která postupuje a prostupuje tvým tělem a ty cítíš, že z tebe zůstává jen slupka toho, čím jsi kdysi byl, a čím jsi kdy mohl být," zuřil. „Měníš se, ztrácíš se a nikdy nevíš, kdy i poslední tvá část zmizí ze světa. Ty... umíráš," vydechl a pak pustil Honzu na zem. Ten se oklepal a vycouval pomalu na chodbu, odkud vyběhl pryč.

„Netušila jsem, že se s tebou dějí takové věci," řekla Lucka a chytila démona za pas. Původně ho chtěla chytit za ramena, ale podobně jako všichni ostatní, ani ona výš než k pasu nedosáhla.

„Ale dějí. A já je nemohu zastavit."

„A nemůžeš se vrátit, však víš, tam?" ukázala na podlahu.

„Jak by mi mohlo pomoci jít o podlaží níže?" nechápal. „Ó, tak počkat! Ty narážíš na můj pekelný původ. Ne, to nepůjde. Měl jsem příležitost, však víš, vrátit se tam, ale odmítl jsem. Chci zůstat zde na zemi, to vím jistě. Jen netuším proč. Doufal jsem, že se onen důvod dozvím od samotného Jeníka, jenže démon alkoholu ho stihl vyřídit ještě přede mnou," odfrkl.

„Nebyl tohle náhodou vtip?" zasmála se Lucka.

„Možná," řekl démon hrdě.

„Zajímavé," zamumlala. „A proč potřebuješ zrovna jeho na to, aby ti řekl, proč tu máš zůstat?"

„Protože mě vyvolal. Měl by tedy velet i mému osudu."

„Hlupáčku," usmála se Lucka, „své osudy si přeci řídíme sami. Nepotřebujeme žádné Jeníky, jen sebe."

„Tomu nerozumím."

„Jan ti možná dal příležitost vydat se na povrch, ale vše, co jsi od té chvíle udělal a co ještě uděláš, jde jen a jen na tvé triko, Surgate. Lidem také nikdo neříká, jaký má jejich existence účel. Zkrátka si na to musí přijít sami. A jak to tak vypadá, možná máš s lidmi nakonec víc společného, než sis myslel."