Jeník, příběh démona ✅

44. Ať žije byrokracie

„Co jsi tak smutný?" zeptala se ho Lucka starostlivě.

Když byl démon se psíkem, vždy celý zářil a měl spoustu energie. Nemohlo jí tedy uniknout, že se Surgatem bylo něco v nepořádku. Byl skleslý, shrbený, otrávený a ani jednou nezmínil jakým je mocným zplozencem pekel.

„Tomu bys nerozuměla, ženo," odpověděl jí stroze a stále se tvářil jako kdyby měl nad hlavou dvacet čtyři hodin denně bouřkový mrak.

„Tak mi to zkus vysvětlit tak, abych tomu rozuměla," pobídla ho a k jejímu překvapení se dal Surgat opravdu do vysvětlování. Řekl jí úplně o všem. O tom, jak bere lidem jejich sílu, když je s nimi delší dobu, o svém příteli, který sbírá duše, i o svém výletu do nebe a rozhovoru s andělem, který je odmítl. Řekl jí také vše o svém plánu, který se duše týkal, jež měla být přivedena zpět na zem, aby dělala Grétě společnost.

„Máš pravdu, nerozumím tomu. Tohle všechno je dost... složité. Velice komplikované," povzdychla si Lucka. „Nestačilo by prostě Honzu nějak přimět, aby se jí věnoval? A vůbec, musíš vážně zmizet?"

„Nechci, ale musím," zamumlal Surgat na odpověď. „Má existence nedopatřením vysává životní sílu a to bytostem, které mám, jak vy lidé říkáte, rád. Je to to nejlepší řešení. Vlastně také i jediné možné řešení, když vynechám návrat do pekla."

„Pokud je to takhle, tak bych to na tvém místě nevzdávala," řekla Lucka konejšivě. „Víš, co obvykle dělají lidé, když před sebou mají výzvu?"

Surgat zavrtěl hlavou.

„Prostě věří," odpověděla s úsměvem.

„Věří?" zopakoval Surgat otráveně. Jak kýčovité, pomyslel si, ale nakonec mu to nedalo a musel se zeptat: „A v co přesně věříte?"

„Každý má něco jiného," pokrčila rameny. „Někdo vědu, jiný zase věří v boží vůli a najdou se i tací, kteří zkrátka jen věří sami v sebe. Měl bys to někdy taky zkusit. Nakonec... Proč by se vlastně nemohla nějaká duše vrátit zpátky na zem? Četla jsem už o několika lidech, kteří zčistajasna oživli. V jednu chvíli byli pryč a pak puf! Zase žili."

„Ale já byl odmítnut," zavrčel Surgat.

„Každý může změnit svůj názor."

„Tahle nóbl kuřata ne," protestoval. „Andělé jsou všichni stejní. Vypelichaní okřídlení dutohlavci!" rozohnil se. Mohl si to také dovolit, vzhledem k tomu, že byli všichni zmínění dutohlavci daleko.

„Na démona toho o andělech víš docela dost, co?" zasmála se Lucka. „Být tebou, tak bych úplně neztrácela hlavu. Pořád ještě existují zázraky."

„Tak na něco takového já nevěřím," zamumlal.

„Já jsem na ně taky moc nebyla, ale to víš, potkat démona v jídelně, to jednomu změní pohled na život. Navíc, trocha té víry tě nemůže zabít, ne?" zaváhala. Jistě to vědět nemohla.

Možná má pravdu, pomyslel si Surgat, když Lucka po nějaké době odešla zpět domů. Možná tu opravdu je ještě nějaká naděje. Ale ony šťastné myšlenky mu nevydržely dlouho. Ihned je zaplašil. Copak ta o tom všem asi tak může vědět? Andělé a démoni si nikdy nepomáhali a pomáhat ani nebudou.

Na světě zkrátka platí určité zákonitosti: kočky dopadají na všechny čtyři, od lepší známky v testu vás bude vždy dělit půl bodu a andělé si s démony nikdy nebudou rozumět. Tak to platilo a platit bude. O to víc byl tak Surgat překvapen, když se v jeho pokoji za pár hodin zjevil Ronove.