Jeník, příběh démona ✅

37. Vánoční trhy

Nastala chvíle, na kterou se Surgat těšil už tooooolik dní. Konečně se zbaví těch krabic, které jim v kuchyni oxidovaly už nějaký ten čásek.

„Dneska vyrážíme prodávat!" zvolala jednoho rána Gréta.

„Opravdu? To už je dnes?" Surgat zívl a vyskočil z postele, aby si na sebe vzal nějaké pěkné oblečení. Každý malý démonek přeci ví, že při prodeji a nabízení čehokoli musí dotyčný vypadat skvěle.

„Kam se tak čančáš, agente Surgi?"

„Nikam se nečančám, zvíře," okřikl démon čivavu. „A to tvé oslovení se stejně neuchytí."

„Které máš přesně na mysli?" nepřestával psík s otravováním a točil se mezi jeho nohama. „Vadí ti víc agent, nebo Surgi? Nebo agent Surgi?"

„Celé. Vadí mi to celé. Jednou jsem tvůj pán a ty ke mně budeš chovat úctu."

Sendvič si stoupl na zadní nohy. Jednu packu dal v bok a druhou zasalutoval.

„Ano, pane!" prohlásil jako správný voják. „Provedu, pane. Jak si žádáte, pane!"

Démon mlčel.

„Můžu si dát už pohov, pane?"

„Ano, zvíře."

„Díky, sire!" Sendvič seskočil zpátky na všechny čtyři, a to právě včas. Krátce nato do místnosti vstoupila Lucka.

„Ahoj kluci! Paní N. říkala, že už vyrážíte na trhy. Nechcete s něčím pomoct?"

„To není třeba, vždyť jsem všemocný démon," odpověděl Surgat neurvale a čivava bojovala s nutkáním ho parodovat. Ó, to jsem já, ničitel světů a záchodových mís. Kdo mě osloví, ten dostane přes tlamušu a kdo mě neosloví, ten přes ni dostane taky.

„Tak já jsem ani na chvíli nepochybovala, že bys něco nezvládl, tohle byla jenom klasická lidská slušnost, chápeš? Na pomoci bližnímu přeci není špatného, ne?"

„Asi ne," zamumlal.

„Takže, teď zajdeme do kuchyně a naskládáme krabice s cukrovím do auta," rozhodla Lucka. „No, a přitom mi můžeš povědět, jak jsi se měl. Dlouho jsme se neviděli."

Oba poté společně došli do kuchyně, kde již Gréta nějakou chvíli zápolila s jednou z krabic. V tu chvíli vypadala jako příšera z béčkového hororu, oživlý kus kartonu s malýma hubenýma nožičkama.

„Počkejte," oslovila chodící krabici jako první Lucka. „Já vám s tím pomůžu."

Jakmile to dořekla, tak převzala Grétin náklad a namířila si to směrem k hlavnímu vchodu. Surgat také přistoupil k jedné z beden, ale Gréta ho zastavila.

„Počkej," zašeptala. „Pro tebe mám jiný úkol, pojď," pobídla démona a vedla ho směrem ke garáži. Celou dobu se druhou rukou opírala o stěnu, jako by snad nemohla bez podpory najít správnou cestu. Už aby to zvíře konečně dokončilo náš výcvik, napadlo Surgata. Poté bude schopné stařešinu provázet kamkoli bude chtít. Došli ke dveřím a Gréta je s třesoucí se rukou odemkla.

„Podívej," řekla a ukázala na hromadu ležící na druhém konci místnosti.

„Co je to?"

„No, přeci náš stánek."

„Tak tím si opravdu nejsem jistý," zamumlal Surgat s odporem. „Pokud chcete, stařešino, prodávat své cukroví pod hromadou sutin, tak se mnou zaručeně nepočítejte. Proč jsem si jenom bral takové pěkné ošacení? V hromadě železa se mi celé potrhá a zničí," zafňukal.