Nikdy se podobně necítil. Bylo to, jako by byl všude, ale zároveň nikde. Jeho mysl už nedokázala držet jeho fyzickou podobu, a tak jen okrajově vnímal, jak se kolem něj všechno hroutí. V zemi byly ohromné trhliny, které vedly na jemu neznámé místo. Bál se, co tam je a obával se, že tam skončí spolu se sutí.
Kdyby byl v reálném světě, pravděpodobně by sebou cukal v bolestivých křečích, ty se zde ale ozývaly jako otřesy hrozivého zemětřesení. Neuběhlo příliš času a v celém tomto falešném prostoru zbyly jen dvě věci.
První bylo místo, kde byl jakýsi jeho stín. Cítil se býti tam přítomný. To druhé byla ona tapiserie, kam schoval jeho pravé vzpomínky, jeho skutečnou mysl. Když si to uvědomil, zatrnul. On nebyl v ničem reálném. To bylo tam. Kdyby se tam dostal, možná ...
Mohlo by se tím všechno vyřešit nebo zkazit. Nechtěl si nijak poškodit mozek ani vzpomínky. Existovala reálná šance, že tam tuto zhoubu přinese a o vše přijde. Ale co když tu zemře? Bude jeho tělo dál žít bez mysli. Bude mu dále tlouct srdce, když už o tom nebude on sám vědět?
Nechtěl to zjistit. Snažil se. Bolelo to. Hrozně moc toužil po těle, se kterým by mohl uprchnout pryč, ale ta bolest ho tak otupovala, že se mu nic nedařilo. V jeden okamžik se mu už zdálo, že vidí jakýsi náznak jeho těla, ale jako by mu nešlo spoutat jeho samotného.
Nechtěl se vzdát. Byl až překvapen tím, že nechce zemřít. Tím, že má pro koho žít, pro koho dýchat.
Kdyby měl zuby, mohly by mu v ten okamžik prasknout, ale on se nedal odradit, a i když to bylo bolestivé, po chvíli pohnul prstem. V momentě se chystal zvednout a vypadnout, ale nešlo to. Měl tělo, ale nechtělo poslouchat, jako by ochrnulo. Vzepřel se rukama a snažil se vměstnat kolena pod břicho, aby nepřepadl a měl oporu, ale jakmile se snažil postavit na nohy, podlomila se mu ruka v lokti a on se svalil na záda.
Neměl na to. Byl příliš vysílený. Ležel na zemi, která jako by už neměla sílu se třást. Zavřel oči a ucítil, jak mu po tváři stekla jedna osamělá slza. Téměř celým životem proplouval úspěšně sám a nikdy mu nic bytostně nechybělo. Proč ho teď tak šíleně bolí to, že má sám zemřít?
S tím vědomím se opět ozvaly otřesy, ale jemu to bylo jedno. Trvalo hodnou chvíli než si ale uvědomil, že tyto se liší. Nejsou totiž tak pravidelné. Otevřel oči a našel jejich zdroj. Jeho vysílená mysl se bránila. Bránila se útočníkovi, který se tam snažil dostat. Ale nebude to trvat dlouho. Pokud se sem Sebastian vrátí, aby dokončil to, co začal, nebude mít Severus ani tu nejmenší šanci.
---
Mels na chvíli zamrzla a nebyla schopná se nadechnout. Zírala na svého přítele, momentálně jejího nejbližšího člověka na celém světě, kterého by snad i mohla nazvat svojí rodinou. Pozorovala jeho popelavě bílou pokožku, vedle které by alabastr bledl závistí a stále by to bylo málo. Snažila se zachytit jakýkoliv náznak jeho dechu, ale bylo to zbytečné. Nic se nedělo.
Ze stavu strnulosti ji vytrhlo lehké, ale prudké škubnutí. V ten samý okamžik už seděla u Severusovy hlavy a hmatala tep. Byl slabý, až příliš slabý, ale byl tam. Chvíli na to ucítila další škubnutí, které bylo ale mnohem divočejší a sršela z něj bolest. Cítila, jak ji zamrazilo na páteři, když si uvědomila, že její přítel má na mále. Nutilo jí to vidět vzpomínky, snažilo se jí to podstrčit obraz jejích rodičů s tím mrtvolným výrazem ve tváři. Do očí se jí nahrnuly slzy plné zoufalosti. Zase kvůli ní někdo může zemřít. Kletba to určila a věštba to potvrdila.
Cítila smrt, jak se vznáší všude kolem ní. Dobře poznala její přítomnost. Věděla, že když už si je takto jistá, nedá se s tím nic dělat. Ale ... to nemohla připustit, ne teď. A ani nikdy jindy.
ČTEŠ
MELS // Severus Snape FF //
FanfictionDívka, která přišla do šestého ročníku, je opředena tajemstvím, které ani sám Brumbál nerozlouskl. Jeho touha po poznání je ovšem větší, než strach. Nebojí se tudíž použít jakékoliv prostředky k tomu, aby zjistil pravdu. Získat si lidi na svojí stra...