MELS // Severus Snape FF //

-43-

Následující noc byla docela náročná. Kdykoliv ji Sebastian naháněl ve snech, cítila se špatně. Tentokrát to ale bylo jiné, intenzivní. Ocitla se ve scéně, jako by to byla její vlastní a velice živá vzpomínka. Procházela Velkou síní v Bradavicích, byla bosa, a na její chodidla se lepily spolu s krví i ruiny celé místnosti. Někde uvnitř se jí chtělo zvracet, ale její hlava zůstávala ledově klidná, a to i když procházela kolem svých přátel. Nikdo z nich nepřežil. Všichni na ni koukali, v očích prázdný výraz. Někteří byli v tak ohavném stavu, že si neuměla představit ta muka.

Když se dostala do čela síně, čekal tam na ni. Na tváři měl překrásný úsměv. Překrásný pro každého, kdo v něm neviděl tu krutost. Ten fakt, že v něm nebyla jediná milá emoce pro někoho jiného, jedině spokojenost pro něho samotného. Natáhl k ní ruku a ona ji přijala bez jakéhokoliv zaváhání.

„Podívej se okolo, má lásko. Jsi dokonalá, snad ještě víc, než jsem si představoval. Jedna šťastná chvíle a takový úspěch. Umíš si přestavit, co společně dokážeme při té správné konstelaci? My dokážeme pomoci celému světu," řekl absolutně fascinovaně. Vrhl na ní divoký úsměv a ona cítila, jak se jí samovolně zvedají koutky.

Měla strašnou touhu utéct. Věděla, že tohle není její budoucnost, že tohle je to poslední, co by chtěla. Toužila utéct z toho těla loutky, hračky, kterou by se po boku toho muže, té zrůdy, stala. A najednou se jí to povedlo. Ne způsobem, jakým si přála, probudit se, ale jako by vylétla ze svého těla o pár metrů dál a najednou se jí naskytl neuvěřitelný výhled na celou situaci.

Stáli se Sebastianem bok po boku na stupínku, kde běžně mají stoly profesoři, ona byla celá zborcená krví. Pod jejich úrovní byla celá Velká síň pokryta těly. Nebyli to jen její přátelé, byli to i zaměstnanci školy, její vyučující, členové řádu. Ona je opustila, přidala se na temnou stranu a je to všechny stálo život, o který očividně podle trosek hradu všude kolem nich, usilovně bojovali.

Mels se při tom pohledu podlomila kolena. Nemohla tomu uvěřit. Tak málo skutečně stačí k tomu, aby bylo všechno jinak, úplně špatně. V této situaci si konečně uvědomila, jakou má její život moc. Kolik toho může dokázat. Byla smrtící zbraní.

„Podívej se kolem, má drahá Mels. Není to nádhera? Nebo toho snad lituješ, přijde ti to škoda," prohodil nevinně Sebastian. Mels tomu nedokázala věnovat pozornost, dokud na sobě neucítila upřený pohled. Zvedla hlavu od té krvavé pohromy a zjistila, že ji ten muž pozoruje. Ne osobu, která vedle něj stála a držela ho pyšně za ruku. Pozoroval její klečící já, jako kočka pozorující svoji kořist.

„Jsou to kouzelníci jako my. Nezaslouží si zemřít, měli by nám pomoci ten nový svět tvořit. Pokud bychom pokračovali v přetváření světa takovýmto způsobem, mohli by nás brzy považovat za monstra a mohli by po nás jít. To je špatná strategie, měli bychom je spíš přesvědčit, že naše ideologie je vlastně jejich ideologie," začala ze sebe soukat Mels první slova, která jí přišla na mysl a přišla jí taková, že by je Sebastian mohl chtít slyšet. Pustil tu osobu vedle sebe a začal se k ní přibližovat plíživým krokem.

Mels měla silnou tendenci začít se oddalovat, ale to by byl špatný nápad. Proto nasadila masku, další do své sbírky. Byla spojencem, který potřeboval přesvědčit. Nasadila mu do hlavy nápad, který on teď začne používat na ní. A ona mu k této hře velice ráda přistoupí, pokud to znamená, že tím získá čas.

„Tohle na tobě absolutně zbožňuji, má krásná Mels. Jsi nejen neskutečně silná, ale taky chytrá. Jsi mi skvělým společníkem, kterého si cením a který mi bude dobře radit. Máš pravdu, já nejsem jako můj otec. Ten by něco podobného udělal, ale to je nedomyšlená hloupost. My na to půjdeme chytřeji. Já a ty," usmál se na ní divoce a nabídl jí svoji dlaň. Mels ji bezmyšlenkovitě vzala a teď přesunula svůj zrak z lidí na zemi a ze Sebastiana na sebe samotnou.