MELS // Severus Snape FF //

-35-

Následující den se Mels věnovala svým přátelům. Nebo jestli se to tak dá říct. Byli trošičku překvapeni, když je vytáhla ven, ale nijak jim to očividně nevadilo a jelikož bylo krásně, šli s radostí. Byl slunečný den, nikde ani mráček a skupinka bradvických studentů se usadila na kraji Černého jezera.

Mels otočila tvář směrem ke slunci a užívala si klidné chvíle. Kolem slyšela, jak se honí ptáci a nějaká zvěř hodně daleko a hluboko v lese. Bylo to jako pohlazení na duši. Když své oči otevřela uviděla Dracovu tvář. Chlapec se na ní s otázkou v očích podíval, ona ale jemně zavrtěla hlavou. Neměla nyní chuť nic rozebírat.

Usadila se vedle Lenky a zaposlouchala se do rozhovoru, který šel jedním uchem dovnitř a druhým ven. Samozřejmě ji to mrzelo, ale její hlava byla plná a ona začínala pomalu ztrácet kapacitu. Nebavilo ji neustále hledat řešení na problémy, keré nezpůsobila. Ač jí tlouklo srdce, cítila se, jako by umřela už hodně dávno.

"Mels?" zeptal se opatrně Harry. Dívka k němu stočila pohled a svraštila obočí. Zrcadlila se mu totiž v očích velká starost. Když viděla výrazy ostatních, musela se ošít. 

"Ano?" zeptala se nejistě a doufala, že nepřeslechla nějakou otázku, která na ní byla směřována a v mysli silně pátrala po všech věcech, které slyšela.

"Jen jsem se ptal, jestli seš v pořádku, víš? Jsi poslední dny nějak mimo a vypádáš, že si už chvíli pořádně nezahmouřila oči," shrnul vše, co mu leželo na jazyku do dvou vět. Mels se musela zamračit a podívat, zdali ostatní souhlasí. K její smůle ano.

Přemýšlela, jestli tak polevila, jestli ji její problémy tak zahltily, že přestala dávat pozor na svoji masku. Pokud totiž ano, musí se sebou něco začít dělat. Je pravda, že posledních pár dní moc nespala. Není to však tím, že by nechtěla a příliš trénovala. Jednoduše spát nemohla. Jakmile zavřela oči, uviděla jeho. Pozoroval ji, pronásledoval ji a zkoumal každý její úsudek, ať byl sebetitěrnější. 

A to ji děsilo. Nemohla rozeznat, jestli je to skutečnost, jestli tam v její hlavě skutečně někde je nebo jestli je to její paranoidní představa. Bála se, že kdyby jen na chvíli polevila, našel by neviditelný plášť vzadu, který skrývá všechna její tajemství. 

Když se ovšem podívala na svého přítele, nemohla mu tohle všechno říct. Bylo to její břemeno a ona ho s ním nechtěla zatěžovat. Nechtěla, aby Harrymu přibyla další starost, když jich má sám až dost. Sebastian je její problém. Voldemort jeho.

"Víš," řekla zlehka, "dost se teď učím na zkoušky. Chci být perfektní a chci, abych neměla příští rok na OVCE víc práce, než je nutné," usmála se unaveně a Harry si ji podezíravě přeměřil. Nevypadal, že by jí nějak příliš věřil, ale rozhodl se to nechat být a mile se na ni usmál.

"Vždyť si nejlepší v ročníku, možná i na škole. Vždyť i učitelé to vidí. Ty se nemáš čeho bát Mels, hlavně buď opatrná na svoje zdraví," zakončil tento rozhovor a všichni ho horlivě podpořili.

"Děkuji," bylo to jediné, na co se Mels zmohla. Chtěla se usmát, ale její obličej pevně protestoval. Proto se rozhodla k tomu nejjednoduššímu, co šlo.

"A kdy je poslední famfrpálový zápas? Nějak mi to uniklo," řekla a upřela oči na členy družstev. Bingo, musela se v duchu poplácat po zádech. Toto skvěle zabralo a téměř všichni se okamžitě a s ohromnou energií zabrali do hovoru, který vyplnil téměř zbytek jejich společného času. 

Když se vraceli zpět do hradu, zastavila se Mels u vchodu a sdělila svým přátelům, že ještě musí za profesorkou Prýtovou. Všichni se s ní rozloučili a Mels zašla za roh na opačnou stranu. Opřela se o zeď a zhluboka se nadechla. Na chvíli musela zavřít oči a prokroutit krk. Když své oči otevřela, ohromně se lekla, jelikož tam k jejímu překvapení už nebyla sama.