MELS // Severus Snape FF //

-37-

Počasí si dávalo záležet, aby byl květen jako ze škatulky. Mels si právě protahovala nohy opřená o jasan u jezera, jehož hladinu olizovaly paprsky ranního slunce. Spokojeně vydechla a zavřela oči. Symfonie, která vznikla za pomoci ptáků, větru hladícího listí a vodní hladinu, a všelijakých jiných vjemů, Mels odnesla někam hodně daleko od hradu.

Když jemně otočila hlavu vpravo, s leknutím vyskočila. Ticho a klid byly přerušeni prudkým zasvištěním. Když Mels vzhlédla, zrak jí zavadil o tři siluety na košťatech, které se zase hnaly zpět k ní. Čím blíže byly, tím lépe je Mels rozeznala. Musela se usmát a poodstoupit trochu stranou, aby mohly lépe přistát, což se také během chvilky stalo.

"Dobré ráno, Mels," řekl jí nejrychlejší z nich, chlapec s havraní kšticí a brýlemi. Přání pěkného rána se ještě dvakrát opakovalo, což jí vykouzlilo úsměv na tváři.

"I vám krásné ráno, pánové," usmála se na ještě víc, když si plácli. Ernie se zazubil s hlasitým žuchnutím si sedl na místo, které až donedávna obývala.

"Řeknu vám pánové, že tohle byl velmi povedený trénink a ten konečný závod? Na jedničku!" popěvoval si spokojeně a Mels se samovolně zvedl koutek do pokřiveného úsměvu.

"Mám se vůbec ptát, kdo vyhrál?" řekla se s úšklebkem a Draco ji spražil pohledem. Nezůstalo mu to ale dlouho. Nakonec ji dloubl do pasu a povýšeně prohlásil, že to byl samozřejmě on.

"Nevěřím ani za sto galeonů," vyplázla na něj jazyk a ustoupila stranou, takže chlapec, který se o ni zrovna opíral zavrávoral. Zlehka zaklel a snažil se chytit zpět ztracenou rovnováhu.

"Samozřejmě že vyhrál Harry," broukl Ernie a jmenovaný chlapec se usmál. Mels zakroutila hlavou a vyzvala chlapce, jestli se k ní připojí na večeři.

"Mám hlad jako vlk," přiznal Draco, načež Harry utrousil něco o nenažrancích a začal utíkat k hradu. Mels a Ernie vyprskli smíchy, čímž si vysloužili Dracův vražedný výraz těsně před tím, než začal nahánět mladého nebelvíra. Ernie nabídl Mels rámě a vydali se spolu vstříc slunečnému úterku.

---

Ač byl Harry jakkoliv rychlý na koštěti, na zemi to trochu vázlo. Draco ho v polovině cesty povalil na zem a celá skupinka se tomu celou cestu do Velké Síně smála. Možná taky proto na ně jejich spolužáci velmi divně pokukovali. Možná si mysleli, že se všichni zbláznili.

Mels se s úsměvem posadila ke stolu nebelvírské koleje, ale její úsměv trochu ochladl, když na svém místě našla dopis s bradavickou pečetí. Podívala se směrem k učitelskému stolu a ředitel jí věnoval úsměv. Mels odvrátila pohled a dopis schovala do své kapsy. Ještě se musí doběhnout převléci před vyučováním, tak si ho přečte až v pokoji.

Dovolila si podívat se na Severuse, jestli zachytili tuto výměnu pohledů a jak o tom mohla pochybovat? Profesor si sice držel na tváři chladný výraz, který podtrhlo otrávení z jeho studentů a toho, že musí jíst ve stejné místnosti, což se mimochodem nestávalo často. I přes tento pohled však Mels moc dobře věděla, že někde uvnitř se musí hodně šklebit.

Vzala ze stolu jablko a zvedla se od stolu. Harry jí věnoval překvapený pohled, ale ona ho poměrně rychle odbyla.

"Uvidíme se na hodině lektvarů, ještě musím do věže," což chlapci vůbec nepřišlo divné. Po cestě potkala Ginny, která jí věnovala ospalý úsměv a pozdrav pěkného rána. Když Mels procházela chodbami plnými studentů, uvědomila si, že od začátku roku se hodně změnilo. Našla si tu spoustu přátel, kteří ji s úsměvy zdravili a jí nedělalo žádný problém jim odpovídat. Hodně lidí by s jistotou řeklo, že je extrovert, společenská, ale to byl jen přelud. Ve skutečnosti, hluboko uvnitř vždycky bojovala s kontaktem s jinými lidmi, měla ráda svůj klid a tento progres ji každým dnem překvapoval.