MELS // Severus Snape FF //

-32-

Mels ani nedutala, když se dívala do těch tak známých očí, které hrály tou nejjasnější zelenou barvou, jak jste kdy měli možnost u očí vidět. Jako byste vzali kus trávy a ten obmotali okolo panenky. Zelená byla sem tam proříznuta jemným zlatým proužkem, který celý dojem jen zjemnil. Mels došel dech.

Muž si ji se zájmem prohlížel. To, že byli všichni nějakou chvilku zticha asi nikomu zvláštní nepřišlo, ale naštěstí se včas vzpamatovala a začala vnímat i jeho obličej, nejen jeho oči. Když zkoumala jeho rysy, které jí také docela vyvedly z míry.

Byl poměrně mladý. Tmavé, téměř až havraní vlasy, zlehka lemovaly jeho obličej. Měl je trochu delší, ale nijak extrémně. Vysoké lícní kosti vzbuzovali dojem, že je dotyčný starší, ale víc jak pětadvacet by mu netipovala. Tmavé a výrazné obočí ještě více zvýraznilo ony jedinečné oči. Plné rty se zkroutily do posměšného úšklebku a v tu chvíli jako by do ní někdo střelil.

"Čekala jsem Pána Zla a né nějakou náhradu," řekla s ledovým klidem. Jeho rty se roztáhly ještě více a Mels měla pocit, že se zbláznil. Nenápadně se otočila na Severuse, ale ten nijak nereagoval. Naopak se sebral a odešel ke stolu k nějaké ženě, kterou neznala.

"Být tebou bych si dával pozor na pusu nebo to s tebou špatně skončí květinko," řekl příjemně hlubším hlasem. Ten člověk vypadal jako predátor. Ona ale nebyla žádná kořist. I když vzbuzoval dojem sympatického mladíka, Mels viděla tu jiskru v jeho očích. Nebyla to jiskra života, kterou tak dobře znala, ale jiskra krutosti, která byla ostrá jako kudla.

"Bohové to je přístup," řekla jedovatě a nebrala si žádné servítky, "tak zaprvé mi vyhrožujete, když řeknu holý fakt. Ten kdo to pořádá tu není a basta. Zadruhé jste se mi ani nepředstavil a už piskujete a za třetí mi tykáte, tomu teda říkám úroveň." Dotyčný si ji spokojeně prohlížel.

"Dokonalá," vydechl a zvedl se ze svého místa. Vysoká, atletická postava perfektně pasovala k té tvářičce. Překonal ten malý rozestup mezi nimi a chytil její ruku do té jeho. Jemně si ji zvedl a věnoval jí na ni drobný polibek.

"To skutečně musím začít?" zeptala se a se zatajeným dechem ho sledovala. Věnoval jí pokřivený, charismatický úsměv, který by kdekoho položil do kolen.

"Ale drahá, tvé jméno už znám. Tvůj vzkaz odvedl dobrou práci, jsme zaujati. Každopádně mi omluv mé způsoby," pronesl nonšalantně. "Jmenuji se Sebastian. Sebastian Raddle."

Mels chtěla vyvalit oči. Skutečně vyvalit, ale nemohla. Musela vynaložit veškerou vnitřní sílu a uchovat si ledabylou masku. Je to syn Voldemorta. A jmenuje se Sebastian. Bohové. Vše do sebe zapadá. Nikdo nevěděl jak je možné, že temná strana tak sílí a tady je odpověď. Vzhledem k jeho věku se ale Mels divila, že nějaké problémy nenastaly už dřív.

Jeho zplození navíc taky nemohlo jít úplně přírodní silou. S ohledem na to, že sám Voldemort nebyl nijak extra mocný, spíše nadprůměrný kouzelník, dokud se díky viteálům nestal prakticky nezničitelný, v tom musela být pěkně černá magie. Vzhledem k jeho podobě to ale rozhodně byl zmijozelův potomek. 

"Mels Werner," usekla a věnovala mu kousavý pohled. "Předpokládám tedy správně, že se Pán Zla nemohl dostavit a pověřil svého syna, aby ho zastoupil," pronesla, přičemž u toho slova syn jemně zvedla hlas, aby tím položila otázku, která jí byla potvrzena pobaveným přikývnutím.

"Ryzí dedukce, jaká nádhera, Mels. Teda pokud ti tak můžu říkat. Myslím, že věkově jsme si velmi podobní. A nebude to jen věk, v čem se budeme shodovat," mrkl na ni. Mels se chtěla otřást, ale nijak nedovolila svému tělu navenek reagovat.