MELS // Severus Snape FF //

-31-

Byl to zvláštní den. Mels se sice podařilo usnout, ale i tak měla podivné sny. Něco tak neurčitého, ale zároveň všeříkajícího. Dělily se v něm mlhy a padaly hvězdy. Po tomto úkazu zaútočil plazící se had na nějaké zvíře, které měla v mlze, přičemž okamžik na to uslyšela silný, bolestivý výkřik, který v sobě ukrýval tolik krásy a smutku. Kontrasty se prolínaly, ale zároveň v tom byla jakási jednota.

Mels se zdálo všechno smotané v jedno. Probudila se zpocená, zděšená, ale svým způsobem i nádherně odpočatá. Zkrátka to byla velice divná noc a vše pozitivní přikládala Severusovi a jejich chvilce u jezera. Mels byla ráda, že její přítel věděl o jejím zvířecím tajemství. Alespoň o jeho části. Jako by to prozářilo takovou mlhu mezi nimi.

Mels měla na večer vše připravené a proto se po obědě sebrala a vydala do Zapovězeného lesa. Severuse nikde nenašla a s přáteli asi být nemohla. Bylo by to zvláštní, kdyby chtěli plánovat něco na večer a Mels by se musela vymluvit, že nemůže. Cestou potkala Hagrida, který se zdál být trochu strhaný.

"Ahoj Hagride, copak se stalo?" zeptala se a snažila se zachytit jakýkoliv náznak, který by jí pomohl v dedukci. Poloobr se na ní unaveně usmál a rozhodil rukama.

"Mels! To víš, kentauři se drobet roztáhli a začínaj chodit blíž k hranici mezi lesem a pozemkama. Říkal sem jim, že maj s Brumbálem ňákou dohodu, ale voni když si něco umanou, sou k nepřesvědčení. A kam vlastně deš ty?" optal se zvědavě a svým způsobem podezřele zároveň. Mels znuděně pokývla hlavou a ukázala před sebe.

"Chtěla jsem se po obědě trochu provětrat a tak jdu, kam mě nohy nesou," řekla a ulevila si, když se usmál.

"No jo, vy mladý," řekla a Mels se vzduchu zakuckala," máte času, když neštudujete. Tak buď hlavně vopatrná," řekl a začal pomalu směřovat k hradu.

"Budu. Měj hezký zbytek dne," usmála se a zamířila na opačnou stranu. Tak kentauři mají špatnou náladu. Po tom se stalo loni se není čemu divit. Byli vždy národem, kterým mnozí kouzelníci opovrhovali, ale Mels je obdivovala. Objevili tolik věcí, tolik znalostí. Byli silným národem, který drží pospolu a nenechá se jen tak zastrašit. Mít je za své spojence by bylo ohromné, ale Mels tomu příliš nadějí nedávala.

Myšlenky se jí honily hlavou, když mířila na místo, kde se s oblibou schovává stádo testrálů. Ty tvory milovala a nemohla si pomoci. Když byla malá, viděla umřít prvního člověka, a to svoji babičku. Byla jediná z její rodiny koho znala a umřel přirozenou smrtí. Když dva dny na to přišla na kraj zahrady, zahlédla malé mládě tvora, který byl tak nádherně ošklivý, jak ho tenkrát nazvala.

Děda jí následně vysvětlil co je to za zvířata a že je jeho koníčkem je chovat. Mels s nimi ráda trávila čas. Čemu ale nerozuměla bylo to, proč je nikdy dřív neviděla a to, že potom rodiče s dědou večer potichu diskutovali o tom jak je možné, že tak rychle přijala smrt, když by tomu ještě neměla rozumět, bylo jí šest.

Otec pak matce řekl, že vždycky věděli, že to bude jiné, než u jiných dětí. Magie se u ní projevovala nezvykle brzo a příliš rozuměla věcem, které by ještě neměla znát. Jediná věc, ve které příliš nevynikala, bylo přátelství. Uměla lidi pochopit a vyslechnout je. Říct jim, co chtějí slyšet a nasměrovat je správným směrem. Nikdy se ale nebyla schopná otevřít jim na oplátku. Byla uzavřená a to soustu lidí odradilo. Pokud je neodradila její moc nebo postavení.

Ty roky samoty tomu nijak nepomohli a proto byla Mels překvapená, jaké úžasné lidi tu našla. Bylo to něco tak vzácného.

---