Slzy pro krásu

3. kapitola

Chvíli jsem na něj jen mlčky zírala a přemítala, jestli má pravdu. Bylo mi zcela jasné, že Colin moc dobře ví, co jsem včera večer dělala na mostě. I tak jsem měla chuť lhát - lež mě hořce pálila na jazyku a já nevěděla, jestli by bylo lepší ji spolknout, nebo vypustit ven.

„Ne," odpověděla jsem opatrně a hleděla do jeho tmavých očí, které mě znepokojovaly. Jako by o mé osobě věděly víc, než já sama.

„Ne?" zeptal se nevěřícně a nahnul se ke mně blíž, takže jsem měla chuť ustoupit. Nenáviděla jsem, když mi lidé lezli do osobního prostoru. Zblízka jsem si totiž připadala ještě škaredější než z dálky. Mamka mě vždycky chlácholila, že jsem v tomhle úplně stejná jako obrazy v galerii - určená k obdivování z dálky. Nesouhlasila jsem.

„Lžeš si do kapsy," sykl a přimhouřil oči. „Nejsem slepej, Olivio. A ani nejsem idiot. Kdybysme včera s tátou nejeli kolem, už by ses válela bez života na dně řeky. A litovala bys toho."

Škaredě jsem se na něj zadívala. Pak jsem nadzvedla obočí a založila si ruce na prsou, neboť mě právě napadlo, jak se lehce zbavit Colina a jeho dotírání ohledně tohoto tématu. „Myslím, že toho, že jsem tě poznala, lituju rozhodně. I ta řeka by byla lepší."

Colina to ale nijak nevyvedlo z míry. „Popírání je první známka toho, že mám pravdu. Máš vážný problém, Vio, a očividně potřebuješ pomoc."

„Od tebe? Nech mě se zasmát," protočila jsem oči a opět pokračovala v cestě. „Jdi za někým, kdo o to stojí, Coline. Klepeš na špatný dveře."

Chlapec se ale ani teď nedal odbýt. Přesto kráčel několik metrů za mnou, stále tam byl. Byl tam i ve chvíli, kdy jsem strkala klíč do domovních dveří a vcházela dovnitř.

„Moc se to tu nezměnilo," řekl mi a zavřel za sebou branku. „Jen je to tu takové osamělejší. Zahrada by chtěla posekat, plot natřít a-"

„Čekáš, že tě pozvu dál?" povzdechla jsem si a sevřela kliku, až mi zbělely klouby. Zírala jsem na ty bílé dveře, jako bych se v nich mohla jednoduše rozplynout.

„Ne, nečekám," zněla jeho odpověď za mými zády. Cítila jsem jeho pohled, který se mi prorýval až bůhvíkam a nepříjemně mě analyzoval. Úplně jsem viděla, jak mu hlavou skáčou čísla a složité rovnice. „Čekám na něco jinýho."

„Jestli chceš vědět moje první přání, tak by to nebylo zemřít," řekla jsem překvapivě pevným hlasem. „Tím prvním by bylo být hezká jako ostatní holky. Chápeš, taková ta holčičí věc, který vy kluci nikdy nemůžete rozumět. Ubrat, mít lesklý a hustý vlasy, nemít-" zarazila jsem se a polkla. „Nemít akné a být prostě dokonalá. Nic zvláštního nebo originálního, co by tě nějak obohatilo, Coline."

Pár vteřin mezi námi bylo ticho. Stále jsem k němu byla otočená zády a dívala se do našeho prázdného obýváku. Stačily jen dva kroky a zavřít dveře. Pak bych měla klid. Ale moje nohy odmítaly spolupracovat, jako kdyby věděly, že Colin má na srdci velmi důležitou věc.

„Víš, co mi tvoje sestra napsala jako poslední?" řekl nakonec. Zaslechla jsem pár dusavých kroků na betonových schodech a poté ucítila jeho dech na zátylku. Zavrtěla jsem hlavou. Jessica se mnou nikdy moc nemluvila. Většinou byla se svými kamarády a přítelem, kterého jsem nikdy nepotkala. A když už přišla domů, hádala se s mámou o každé hlouposti.

„‚Dohlídni za mě prosím na Viu, ok?' To bylo všechno. A pak se už neozvala... Víš, Jess věděla, že se něco děje a děsně jí na tobě záleželo. Vlastně pořád záleží. Ale teď tu bejt nemůže, takže... asi ti budu muset stačit já."