Slzy pro krásu

1. kapitola

Každý pohled ráno do zrcadla bolel. Zrcadlo totiž zobrazovalo nevyhnutelnou pravdu mého života. Pokaždé, když jsem se do něj podívala, toužila jsem vidět osobu, kterou jsem vždy chtěla být. Ideál krásy.

Takhle jsem to byla prostě jenom já po ránu. Zmačkaná, rozcuchaná a s mastným obličejem. Kdybych měla přítele, nejspíš by po první společné noci se mnou s křikem utekl.

S povzdechem jsem vlezla pod horkou sprchu a nechala své myšlenky odplout spolu s veškerými pocity, které pomalu pohlcovaly mé tělo. Další školní rok, můj poslední na téhle škole, jenž mimo jiné znamenal i možnost začít jinde znovu.

Včerejšek pro mě neexistoval. Jako vždy jsem podobné události vypudila z hlavy a dělala, že se nikdy nestaly. Dnešek byl nový den, minulost na něj neměla vliv. Aspoň tak mě to jako malou učila máma. Pokaždé si mě, ještě jako sedmiletou holčičku, posadila na klín a udílela mi cenné rady do života, které jsem tehdy nedokázala pochopit. Ale časy se změnily.

Dům nyní zel prázdnotou. Jessica se kvůli škole odstěhovala pryč a máma? Nejspíš je zase u Paula, pomyslela jsem si, když jsem si na talíř nakládala včerejší zbytky pizzy, kterou jsem v jedenáct večer narychlo hodila do trouby. Na samotu jsem byla poslední dobou zvyklá.

Škola pro mě byla místem, které jsem milovala, a zároveň nenáviděla. Neměla jsem kam ani za kým jít. Vyučování tedy bylo možností, jak zabít volný čas i špatné myšlenky. Jednoduše jsem je nechala utopit se v davu.

„Vio, posloucháš mě vůbec?" ozvalo se vedle mého ucha podrážděně.

Kulička Kim. Jediný, kdo mi kdy byl oporou, ačkoli neměl důvod. Přátelily jsme se sotva dva roky. Ona byla sama a já také, takže nás osud svedl dohromady a okolnosti donutily se spřátelit.

„Jo, promiň, cos říkala?" zamumlala jsem a věnovala jí omluvný pohled. Hodila jsem si batoh přes rameno a rozešla se ke třídě. Prodíraly jsme se nekonečnými davy lidí. Stále jsem měla pocit, jako by všechny pohledy směřovaly na mě. Na můj obličej, na mou postavu. Hodnotily mě a kritizovaly. Bylo mi jasné, že v jejich očích jsem byla ta divná, ta, co se něčím odlišuje.

Vždy to tak bylo. Už od doby, kdy mě přepadla puberta a udělala ze mě to, kým jsem. Za ty roky jsem se naučila přijímat narážky a výsměch. Naučila jsem se sklánět hlavu a vyhýbat se pohledům ostatních – uzavřít se dovnitř a tam teprve plakat nad životem.

„Ptala jsem se, jakýs měla léto," zopakovala dívka a zakroutila nade mnou hlavou. Za těch několik týdnů, co jsme se neviděly, se vůbec nezměnila. Pořád byla drzá a nos se jí tyčil vysoko, jako by byla lepší než všichni tady. Její přehnané sebevědomí jsem jí záviděla.

„Průměrný," odvětila jsem a věnovala jí široký úsměv. „Většinou jsem byla v práci. Co ty?"

„Kdy ty v tý práci nejsi?" Kim si přitáhla židli k mé lavici a skoro ihned vytáhla bagetu. Totiž, Kulička se jí neříkalo jen tak pro nic za nic. Byla totiž pěkně kulaťoučká a v ruce měla skoro pořád nějaké jídlo. Tu přezdívku jí vymysleli spolužáci teprve nedávno, když jsme v literatuře narazili na Maupassantovu Kuličku a kluci si ji okamžitě spojili s Kim. Ta hanlivou přezdívku jednoduše přijala s tím, že jí ostatní závidí její ladné křivky, a dokonce se tak sama začala nazývat. Přesto jsem jí záviděla její krásu – měla exoticky tmavou pleť a vždy chodila namalovaná a krásně oblečená. Vedle ní jsem vypadala, jako bych zrovna vylezla z popelnice.

Rozhlédla jsem se po třídě. Většina spolužáků už byla tady. I Nathan, který na mě celou dobu neslušně civěl přes půlku třídy. Zvedla jsem ruku na pozdrav a on udělal totéž. V těle mi najednou vyrazil houf motýlů, za což jsem se ihned zastyděla. Bože, jsem hrozná nána. Schovala jsem si tvář za vlasy, aby nebylo vidět akné ani červeň na mých tváří. 

Kim do mě dloubla loktem. „Holka, máš ty vůbec nějakej sex-appeal? Povídám ti, že jestli za ním do konce školního roku nedojdeš sama, udělám to já. A co si o tom myslí nějaká Ester, mě vůbec nezajímá."

Chvíli jsme mlčeli a já se radostně culila při pohledu na to, jak jí. Pak se zarazila a minutu hypnotizovala bagetu, než se na mě zadívala tmavýma očima. Byl v nich vidět jakýsi smutek a lítost. „Jakej byl pohřeb?" zeptala se tiše a naklonila se ke mně tak, aby nás nikdo z ostatních nemohl slyšet.

Úsměv mi ztuhl na tváři a slzy se mi tlačily do očí. Pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem o tom mluvit. Ta rána byla ještě příliš čerstvá. „A-asi dobrý," vypáčila jsem ze sebe nakonec přiškrceně.

S Kim jsme se opravdu staly nejlepšími kamarádkami, ačkoliv by to do nás nikdo neřekl. Byly jsme rozdílné jako den a noc. Věděla o mně všechno - věděla o Nathanovi, o tátovi, o mámě i o mých sebevražedných sklonech. Nesnažila se to řešit a do něčeho mě nutit. Brala mě takovou, jaká jsem. Většinou jen poslouchala, ptala se a pak utrousila nějakou sarkastickou poznámku pro odlehčení situace.

„A co máma? Jak to vzala?" ptala se dál, i když jí muselo být jasné, že mi téma není příjemné. Neuměla se zastavit a respektovat ostatní, ale zvykla jsem si. Někdy mi to její ustavičné vyptávání dokonce trochu pomohlo.

„Chladně jako vždycky. Celkově ta atmosféra byla taková chladná a stísněná. Jako by nás tam nikdo ani nechtěl," dumala jsem. Kim už otevírala pusu, aby něco řekla, ale přerušil ji zvonek. Ulevilo se mi.

Říkala jsem pravdu. Měla jsem pocit, jako bychom tam ani nepatřily, jako bychom byly cizí a zbytek rodiny se nás štítil. Bylo to těžké, ale rozuměla jsem tomu. Stejná krev z nás rodinu nedělala.

Mlčky jsem v dlani sevřela matčiny slzy a zároveň zadržovala ty své. Zhluboka jsem se nadechla a uzavřela veškerou bolest za neprostupné brány. Sklonila jsem hlavu a doufala, že nikdo nezírá mým směrem. Že jsem neviditelná. Většinou to pomáhalo.

Nový spolužák bylo asi to největší klišé světa. Znala jsem to ze všech těch knížek, co jsem četla a nenáviděla to v nich. Jmenoval se Colin a už od pohledu vypadal zvláštně. O to víc pak bylo divnější, když při jeho příchodu do třídy veškeré klučičí osazenstvo doslova zdivočelo a začalo na něj mávat a všelijak hulákat.

„Co jim je?" zašeptala jsem ke Kim sedící za mnou. Ta na mě jen vykulila oči.

„Ty nevíš?" vyjekla, jako by to byl hřích. „Colin, Vio. Colin. Chodil přece o rok výš. Pak se nějak přestěhoval či co. Toho si musíš pamatovat! Měl takový velký brýle a byl to prej děsnej šprt. A teď je... tady."

Obrátila jsem se k nyní již známějšímu Colinovi a nakrčila obočí. Jeho tvář mi nic neříkala. Byl to pro mě prostě další blbeček, který se rychle zařadí do kolektivu ostatních. Celou hodinu jsem ho zamyšleně pozorovala, jako bych měla přijít na nějaký závratný objev. Jako bych si měla vzpomenout na to, kým ten kluk býval a dozvědět se, proč je zrovna tady. Byl přece starší, ne? Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala veškeré myšlenky na tohohle podivína. Měla jsem svých starostí dost.

O přestávce se kolem něj ihned všichni sesypali a chrlili na něj nejrůznější otázky. Viděla jsem mu na obličeji, že mu to není příjemné. Tmavé oči nervózně uhýbaly do všech stran a úsměv byl tak nucený, jak jen mohl být.

A pak se jeho pohled zastavil na mně a já zděšeně polkla a uhnula tím svým. Periferně jsem viděla, jak se rychlostí blesku šine ke mně a Kim. Chvíli na mě zíral a pak řekl:

„Ty jsi ta holka z mostu!"

Kapitola věnována mým dvěma úžasným betám pogmanka a Sterrhinae.