Slzy pro krásu

9. kapitola

Colin očividně pochopil, že potřebuji prostor. Celý týden se mnou ve škole ani nepromluvil - jenom na mě vždycky hleděl svýma temnýma očima a vyčkával. Nespíš čekal, že za ním jako pejsek přiběhnu a vyhrknu na něj tři přání jako nějaká Popelka, ale to se nestalo.

Nemohla jsem ovšem tvrdit, že jsem nad tím neuvažovala. Dokonce jsem si zkoušela napsat svá přání na papír, ale vždy jsem ho zmuchlala a hodila do koše. Ani na to nemysli! nadávala jsem si pokaždé. Nepotřebuješ žádný tři blbý přání. Nepotřebuješ ani žádnýho Colina. Sama za sebe, holka. Jako vždycky.

A tak jsem jen den co den seděla nad prázdným papírem s třemi číslicemi pod sebou a dutě na něj zírala. A Colin marně čekal, zatímco se ve mně přely dva protichůdné pocity. Jeden tvrdil, že ho mám ignorovat a dál pokračovat v jízdě k záhubě. Naopak druhý ve mně vzbouzel naději, že by se něco mohlo změnit k lepšímu, a zároveň provinilost, že chci Colina nechat na holičkách po tom, co si všechno prožil.

„Mám něco vymyslet za tebe?" nabídla se Kim. Nahnula se nad bílý papír a posypala ho solí z hranolek. Chvíli něco neurčitě hučela, jako by opravdu usilovně vymýšlela, co bych měla napsat.

„To je dobrý," odbyla jsem ji a rychle schovala papír do tašky. „Je to blbost."

Kim se na mě chvíli uraženě dívala, než pokrčila rameny a zakousla se do svého hambáče.

„Co ten tvůj novej?" nadhodila jsem teda, abych změnila téma, a usrkla koly.

„Nic," odfrkla si Kim. „V posteli byl dobrej, taky byl fakt kus, ale tim to asi hasne."

Za tu dobu, co jsem Kuličku znala, jsem si nikdy nevšimla, že by měla nějaký pořádný vztah. I když já na tom byla podobně, tak jsme si neměly co vyčítat. Většinou s nějakým naivním klučíkem strávila pár nocí a pak ho odhodila jako kus hadru . Její chování se mi nelíbilo a přišlo mi podlé, ale nikdy jsem to nekomentovala. V tomhle ohledu jsme si prostě nebyly vůbec blízké.

„Aleee," protáhla a nadzvedla namalované obočí. Tmavé oči se jí zablyštěly, jako když malí kluci vymýšlí nějakou lumpárnu. „Mám novej úlovek."

Hned nato ze zadní kapsy vytáhla mobil a očima projela upozornění. Pak ho konečně po nějaké době otočila mým směrem. Kimin „úlovek" byl docela korba. Měl tmavé vlasy a ve tváři měl vepsáno, že nebude zrovna andílek.

„Hmmm," ocenila jsem ho, aby se neřeklo, a pak raději obrátila pohled ke stolu. „Hezkej."

„Že jo!" kývla Kim usměvavě. Pak se zamračila na mobil a její úsměv se ještě víc rozšířil. „Zrovna píše. Pojď, bliknem mu selfie, Vio! Šup!" Rychle z kabelky vyhrabala lesk na rty a tvářenku.

Já jen protočila očima a povzdechla si. I po takové době, co jsme se spolu přátelily, pořád nevěděla že já a fotky prostě nejde dohromady. Vydala jsem se vyhodit kelímek od koly, aby Kim na návrh zapomněla. Nakonec se přeci jen vyfotila svému úlovku sama.

„Máš na dnešek plány?" zeptala se mě pak, když jsme vyrazily směrem k domovu.

„Práce," odpověděla jsem nezúčastněně. Pracovala jsem od čtvrtka do soboty v místním bistru U Jennis už přes tři roky. Nebylo to tak, že by mě bavilo roznášet jídlo a pití, ale spíš jsem měla přemíru volného času. Navíc jsem si mohla věci, co jsem chtěla, koupit sama, a nemusela tak prosit o peníze mámu.

„Je pátek, Vio. Nemůžeš do práce, sakra. Budu tě potřebovat jako morální podporu, víš? Na Jaydena."

A úlovek měl najednou i jméno.