Slzy pro krásu

14. kapitola

Stála jsem před zrcadlem a studovala květované šaty, kterém jsem měla na sobě. Vytáhla jsem je ze sestřiny skříně. Nikdy jsem se v šatech necítila dobře, měla jsem na ně moc tlustá lýtka a i máma mi říkala, že mi jednoduše nesluší. Jenže máma netušila, jak moc je tenhle den důležitý. Ne pro mě, ale hlavně pro Colina. Nevěděla, že jdu slavit narozeniny jeho mrtvé sestry. Neměla ani tušení, že, ač si to nepřiznám, chci zapůsobit na jeho rodiče tak, jako to nejspíš dokázala Jessica. Nedokázala jsem se přimět si s ní o tom promluvit.

Pod šaty jsem vrazila pro jistotu ještě kraťasy, kdybych se náhodou chtěla někde nevhodně posadit. Vlasy jsem stáhla do vysokého culíku, což pro mě bylo neobvyklé. Většinou jsem za tmavými prameny schovávala obličej, ale dnešek nebyl o mně. A i když by mi přišlo nevhodné říct to nahlas, cítila jsem se dobře. Ačkoli mé tělo svírala nejistota.

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co mě vedlo k tomu donutit Colina koupit dort a dorazit na oslavu, která měla být vším, jen ne veselou. Pomáhá mi. Celou tu dobu. I když je sám uvnitř na cucky, pomyslela jsem si tehdy. Teď je na mně, abych aspoň trochu pomohla já jemu. Připadala jsem si pak z nějakého důvodu jiná, lepší. Vždycky jsem kopala jen sama za sebe. Dělala jsem to tak dlouho, že jsem zapomněla na to, jak je důležité pomáhat i ostatním.

Pokusila jsem se na sebe usmát. Colin říkal, že mi úsměv sluší a mně opravdu připadalo, že to je zrovna teď pravda. I přes obřího vetřelce na čele a u nosu, i přes tlustá lýtka a svázané vlasy. Připadala jsem si... hezká. S posledním pohledem jsem pohladila Tlouštíka, co se mi v nestřeženou chvíli vetřel na umyvadlo, mezi ušima, a odešla z pokoje.

„Mami, odcházím!" křikla jsem, když jsem sbíhala schody. U věšáku na chodbě jsem popadla tašku a narvala do ní mobil, peněženku a klíče. Víc nebylo zapotřebí. Očima jsem pro jistotu přelétla hodiny v kuchyni. Do tří bylo stále času dost.

„Páni, kam jdeš, že ses takhle vyfikla?" Mámina hlava se objevila ve dveřích obýváku. „Vem si k tomu ty moje boty na podpatku," poradila mi s mrknutím. „No, musím říct, že jsem ráda, že ses taky konečně začla oblíkat jako holka a ne jako kluk. Docela ti to tak i sluší."

„Mami," zasténala jsem otráveně a popadla do ruky tenisky. „To ani náhodou, ještě bych se na těch tvých jehlách po cestě zabila."

Matka jen bezradně pokrčila rameny. Věděla, že si stejně udělám, co chci. „A jinak, kdes vzala ty šaty? Nepamatuju si, že bych je někdy viděla."

„Jessica je měla ve skříni."

Máma na vteřinu ztichla a ještě jednou si mě změřila. Všimla jsem si stínu, který jí přelétl přes tvář, přestože se ho co nejrychleji snažila zamaskovat úsměvem. „A, ehm, prozradíš mi, kam teda jdeš?" vyzvídala dál, jako by se nechumelilo. Snažila jsem se narvat nohu do zavázané tenisky, abych mohla vypadnout co nejdřív.

Protočila jsem oči. „Jenom někam s Colinem. Do večera jsem doma, neboj."

„Jo taaak, s Colinem," protáhla podezíravě a vrhla na mě jeden z těch úsměvů, které měly ve své sadě snad všechny mámy a byly vyhrazené jen a pouze pro jejich randící dcery.

„Jo, s Colinem. Jako kamarádi, abys věděla," zamračila jsem se na ni. Konečně se mi podařilo se obout. „Tak já teda běžím," houkla jsem a co nejrychleji vyklouzla z domu.

Venku bylo docela chladno a já zalitovala, že jsem si pod šaty nevzala ještě silonky. Přehodila jsem si přes ramena džísku, kterou jsem naopak natajno vzala mámě, a přidala do kroku. Projednou jsem byla ráda za to, že Colin nebydlí až na druhé straně města. Než jsem se ovšem dostala k jeho domu, stihla jsem dost slušně promrznout.