Slzy pro krásu

6. kapitola

„Ta výška mě vždycky trochu děsila. Tebe ne?" řekl mi a opět se zahleděl do řeky. „Spadnout do noemovky z mostu Zatracených... nic lepšího tě nenapadlo?"

Neměla jsem slov. Jen jsem otevírala pusu jako ryba na suchu, ale nic z ní nevycházelo. Nechápala jsem situaci, ve které jsem se ocitla – vlastně jsem nechápala vůbec nic. Colin se na mě zahleděl tmavýma očima a já nedokázala odvrátit zrak. Byly plné bolesti a zrady. Něco mi vyčítaly, ale já nemohla rozluštit co.

Colin pustil zrezlé zábradlí a rozešel se mým směrem. Listy stromů kolem zašuměly ve větru a nebe se zatáhlo. Dnes má pršet, vzpomněla jsem si. Okolí potemnělo a na nos mi dopadla první studená kapka. Všechno ztichlo. Čekala jsem, co se stane. Co Colin udělá. Ten ale jen zastrčil ruce do kapes volných džín a prošel kolem mě se sklopenou hlavou.

Chvíli jsem pouze zmateně sledovala jeho vzdalující se záda mizící za horizontem. V hlavě jsem měla prázdno. Sevřela jsem řídítka kola a zatřásla se zlostí. To bylo jako všechno?! Co to mělo znamenat?

„Hej, nemůžeš mi říct něco takovýho a pak si jen tak odkráčet! Coline! Hej, tak zastav!" zakřičela jsem na něj, ale on mě úplně ignoroval. Dál pokračoval ve své cestě. Zlost v mém nitru se ještě více rozrostla a já se za ním sprintem rozběhla.

„Hej," sykla jsem na něj znovu, když jsem ho konečně doběhla a kráčela po jeho boku. Colin mi nevěnoval jediný pohled – jen hleděl vpřed a zarytě mlčel. „Seš snad hluchej nebo co?" obořila jsem se na něj zase po nějaké době. „Co to mělo znamenat? Tak řekni něco..."

A tak jsme pokračovali dál prázdnými ulicemi, zatímco déšť pomalu sílil. Rozhodla jsem se Colina pronásledovat do doby, než se naštve a něco mi řekne. Bylo mi jedno, že musím nakoupit a tlačím s sebou kolo. „Coline," opakovala jsem chlapci.

Hlavou se mi zběsile honily různé myšlenky, které jsem se snažila marně zahnat. Co když je Colin jako já? Co...co když taky chtěl skočit a chtěl mi jenom pomoct? Možná jsem o něm měla špatné mínění. Možná mi rozuměl víc, než jsem si kdy myslela.

Déšť se vsakoval do mého oblečení, a to se mi nepříjemně lepilo na kůži. Kolem nás projelo tmavé auto a přimělo mě konečně odtrhnout zrak od Colina. Uvědomila jsem si, že jsme docela blízko mého domu a že by možná bylo moudré to prostě zabalit a jít jednoduše pryč. Nakonec jsem ale vytrvala a pokračovala jsem dál. Zmoklá už jsem byla, neměla jsem co jiného ztratit. Jen získat.

Ještě chvíli jsem zírala na chlapce jdoucího vedle mě, než jsem zatnula zatnula pěsti a vší silou ho strčila do ramene. „Tak řekneš teda sakra něco, nebo si budeš hrát na nedostupnýho? Vy kluci mě někdy fakt se-"

Colin konečně zastavil před jedním z domů v ulici a otočil se ke mně. „Kdo teď koho pronásleduje, co, Vio?" ušklíbl se nato. Výraz v jeho tváři si přímo žádal o to, abych mu jednu vrazila. Zadíval se na oblohu, z níž se snášely proudy deště, a potom na mě. „Jsi celá mokrá... Chceš dál?" pokynul hlavou k domu.

Zadívala jsem se na něj. Dřevostavba, vytanulo mi na mysli, Paul se v tom vyzná. Trávník byl neudržovaný a na větvi vysokého dubu visela houpačka. Ten dům mi připomínal můj vlastní - byl stejně osamělý a sešlý. Jako by tu končil veškerý život. Okna měl špinavá a u cesty stála oprýskaná schránka a mně z toho všeho bylo trochu smutno. Déšť jen umocňoval onu bezmocnou atmosféru.

„Dobře," vypadlo ze mě tedy a následovala jsem Colina ke vstupním dveřím. Sebral mi kolo a opřel ho u garáže tak, aby na něj nepršelo. Věděla jsem, že když mě pozval dál, má v plánu se mnou mluvit.

Vevnitř bylo... prázdno. Jako by tu nikdo nebydlel. Všude se válely popsané krabice – některé z nich otevřené a jiné stále zapáskované.

„Promiň za ten bordel. Teprv pomalu vyklízíme."

Neodpověděla jsem. Najednou jsem si připadala nesvá, přišlo mi, jako bych byla odhalená. Neměla jsem tu co dělat. Tohle byl špatný nápad. Ohlédla jsem se ke dveřím s myšlenkou, že bych ještě mohla stihnout nasednout na kolo a odjet domů. Nikdy jsem neměla v plánu ocitnout se u Colina doma - vlastně to bylo poprvé, co jsem byla u nějakého kluka doma. Za Nathanem jsem sice chodila často, ale nikdy mě nepozval dál. Přišlo mi to až příliš intimní.

„Nahoru po schodech, druhé dveře vlevo," řekl mi Colin.

„C-cože?" zamrkala jsem zmateně.

„Koupelna. Druhé dveře vlevo. Chceš se usušit, ne?" Tmavé vlasy se mu lepily na čelo a oblečení měl promáčené. Vypadal jako toulavé kotě v ulicích plné odpadků - ztraceně. Nějakou dobu jsem na něj jen zírala.

„Jo, jasně. Díky," polkla jsem poté a nervózně se zasmála. Sklonila jsem hlavu k nohám, aby mi vlasy zakryly rudnoucí obličej. Opět to tu bylo. Žaludek jsem měla jako na vodě a těžko se mi dýchalo. Měla jsem vypadnout, dokud to šlo.

„Jestli chceš, můžu ti půjčit nějaký oblečení. Ať nejsi nemocná." Na jeho tváři teď hrál lehký úsměv. „Chceš čaj?"

„Ehm, ne, to je dobrý. Dík," odmítla jsem ho a rychle se vydala do schodů. Potřebovala jsem se vyvléknou z rostoucího napětí mezi námi. Ubíjelo mě. Chodba byla stejně prázdná jako celý dům - na stěnách nevisely žádné fotografie jako u nás doma, nikde ani jedna kytka. Druhé dveře vlevo, druhé dveře vlevo. Tady!

Nepřivítala mě ale koupelna. Pokoj, do kterého jsem vkročila, byl jasně holčičí a na rozdíl od ostatních místností plně vybavený. Na světle růžových zdech byly nalepené plakáty, postel s povlečením s koňmi ustlaná.

Měli by tu vyvětrat. V místnosti bylo zatuchlo. I zde to vypadalo, jako by tu nikdo dlouhou dobu nebyl. Smutek mě sevřel v náručí o to těsněji. Před očima mi vytanul obraz prázdného pokoje mé sestry. Byly si s tímhle neskutečně podobné. Kdo ví, proč jsem měla ten pocit.

Prudce jsem zabouchla dveře a s nimi i veškeré nechtěné vzpomínky. Ne tady, ne teď.

Zkusila jsem dveře hned vedle, i když jsem si byla jistá, že jsem původně šla podle Colinových instrukcí správně. Úspěšně jsem objevila koupelnu. Tiše jsem zaplula dovnitř. Chvíli jsem jen zírala na vanu, než jsem se odvážila podívat do zrcadla. Vypadala jsem hrozně. Vlasy jsem měla mokré a rozcuchané, makeup na tváři byl zničený. S povzdechem jsem vzala jeden z ručníků a vysušila si vlasy. Mikinu jsem sundala a pokusila se aspoň trochu osušit mokré skvrny na triku, aby mě nestudily na holé kůži. Z batohu jsem vytáhla náhradní lahvičku s makeupem a pokusila se zakrýt aspoň ty největší boláky.

Když jsem byla hotová, vydala jsem se zpět dolů. Můj pohled ještě naposledy vysledoval zavřené dveře růžového pokoje. Kde měl vůbec Colin rodiče?

Dotyčný seděl na tmavém gauči a něco zarytě sledoval na mobilu. Vlasy měl suché a rozcuchané a na sobě jiné oblečení. Vypadal tak... domácky, klidně. Před ním na stole už stály dva hrnky, z nichž se kouřilo – a to jsem mu říkala, že já čaj nechci.

V rychlosti jsem mámě vyťukala SMSku, že se kvůli lijáku vrátím později, ale že do obchodu určitě dojedu. Skrz francouzská okna jsem ale tušila, že pršet jen tak nepřestane. Chyběly už jen hromy a blesky.

„Našla jsi koupelnu?" otočil se ke mně Colin.

„Joo, nakonec jo," ošila jsem se a opět se podívala ven, abych nemusela čelit jeho pohledu, který mě znervózňoval. „Ehm, nevěděla jsem, že máš sestru," řekla jsem, abych změnila téma.

Po jeho tváři přeběhl stín, ale přesto byla zcela bez emocí. „Měl jsem... Zavřela jsi za sebou dveře?"

* pozn. noemovka = Noemova řeka