Slzy pro krásu

15. kapitola

Když se domem rozlehlo bouchnutí domovních dveří, překvapením jsem se vymrštila na nohy.

„Rodiče," šeptl Colin mým směrem. Stále seděl na Idrinině posteli, nohy měl doširoka rozkročené a ramena svěšená, stejně jako hlavu. Pořád byl smutný a já se tomu nedivila. Teď přicházel okamžik pravdy, něco, čeho se celou dobu tak bál.

I já měla strach z toho, jak bude všechno probíhat. Neuměla jsem si představit klidnou oslavu narozenin někoho, kdo nežije. Nedokázala jsem se vcítit na místo Colina, jeho mámy nebo táty. Mohlo se stát cokoli. A scénáře, které jsem si v hlavě celou včerejší noc přehrávala, byly víc než katastrofické. A přesto jsem se snažila mít naději.

Hlavou jsem naznačila, že bychom měli jít dolů a Colin rezignovaně šel. Pomalu našlapoval na schodech, tělo měl napjaté jako struna a ruce se mu třásly. Chtěla jsem mu pomoct, povzbudit ho, ale zároveň jsem věděla, že tohle je jeho boj, který musí vybojovat. Žádné spolu to dáme teď neexistovalo.

V kuchyni se svítilo. Po stěnách byly navěšené fáborky všech možných barev s kýčovitými nápisy s přáním veselých narozenin, na židlích se pohupovaly pověšené balonky. Prostě klasická domácí oslava. Vysoká žena, pravděpodobně Colinova máma, vyndávala z ledničky dort, který jsme včera kupovali.

„Ahoj, mami," řekl Colin. Všimla jsem si, že jeho hlas byl tichý a nejistý, jako by sám nevěděl, jak se svou vlastní matkou mluvit. Už dřív se mi svěřil, že mu někdy připadá, že by se mohla při každém špatně zvoleném slově prostě rozpadnout. Když jsem se tak na ni dívala, usoudila jsem, že říkal pravdu.

Colinova máma byla hubená jako větvička suchého stromu. Měla dlouhé tmavé vlasy, které se jí táhly až pod lopatky. Když se otočila, zaujaly mě její oči – tmavé jako noc. Byla nezdravě bledá a obličej jí zdobilo mnoho vrásek. A co bylo nejhorší, tvářila se tak, jako by sama stála proti celému světu – poraženě, smutně. Přepadla mě chuť brečet.

„Ahoj, zlato," řekla a roztřesenýma rukama položila dort doprostřed obrovského kulatého stolu. Pak se zaměřila na mě. Jako by najednou trochu ožila.

„Bože můj," vyhrkla a neuvěřitelnou rychlostí ke mně vyrazila. Položila mi ruce na ramena a začala si mě prohlížet. Stála tak blízko, až jsem měla chuť se na místě vypařit. Cítila jsem její dech na tváři. „Vypadáš úplně jako Jessica," řekla mi a usmála se. A i když se smála, její úsměv mi drásal srdce, jelikož to byl úsměv smutného člověka. A já ho znala až příliš dobře.

„Obě jsme úplně jiný," vyvedla jsem ji z omylu a ucouvla. „Jediný, co máme společný, je nos a vlasy. Nic víc."

Colinova matka jenom zakroutila hlavou a mávla rukou. „Olivia, že?"

„Raději mám, když mi říkají Via."

„Dobře... takže, Vio. Jak se má Jessica? Co teď vůbec dělá? Dlouho jsem ji neviděla. Mohla by nás někdy přijít navštívit. Dřív tu byla skoro pořád. Idrin ji měla opravdu ráda..." Ztichla.

„Mami, vždyť ji úplně bombarduješ otázkama," obořil se na ni Colin. „Jessica se přece odstěhovala, vždyť to přece víš. Daleko."

Její pohled povadl. Vypadala jako pes, kterému sebrali hračku. Ublíženě.

„Takže, Vio, jak se má táta?" ozvalo se za mými zády a já leknutím nadskočila. Z chodby se vynořil muž, který byl přesnou replikou Colina, jenom o mnoho let starší a s plnovousem. Ve tváři vypadal... unaveně.

„Fajn," odtušila jsem a pokrčila rameny. Atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet a já opět pocítila nutkání prostě utéct. Horší to být nemohlo, pomyslela jsem si trpce, když konverzace stála. Všichni jsme se na sebe jen dívali a nikdo nevěděl, co říct. Colinova máma vrhla na syna vyčítavý pohled.