Slzy pro krásu

21. kapitola

Druhá strana zůstala němá. Ještě několikrát jsem zopakovala své jméno, ale nikdo neodpověděl. Cítila jsem, jak mě začínají pálit oči a snažila jsem se zahnat slzy zklamání.

Hlavou se mi honily miliony otázek. Co když mě nechce vidět? Co když to vůbec není Jessica? Nejsme o ulici vedle? Polykala jsem neustále tvořící se knedlíky v krku a přemýšlela, jestli by bylo lepší nasednout zpátky do auta a odjet, nebo rozmlátit pěstí zvonky.

Otočila jsem se ke Colinovi, hledajíc oporu a odpovědi. Ale ten za mnou nestál. Ulice byla prázdná, jako kdybych přijela sama. A v tu chvíli se otevřely dveře.

Jessica se skoro vůbec nezměnila. Pořád měla stejně tmavé oči a vlasy a byla tisíckrát krásnější než já. A vypadala pořád stejně jako máma.

„Vio, seš to ty? Seš to vážně ty?! Nemůžu... nemůžu tomu... uvěřit," vylezla zpoza dveří a nevěřícně na mě hleděla. „Panebože!"

Nedokázala jsem se hnout z místa. Nevěřila jsem svým očím, uším... ničemu. Stojí přede mnou. Po takové době. Jessica. Na tvářích jsem ucítila vlhkost. A pak se její ruce ocitly na mých ramenou a přišlo teplé objetí, které mi vrátilo pocit bezpečí z dětství. Které mi chybělo, i když jsem si to nepřipouštěla.

„Jo..." vydechla jsem a konečně přiměla paže, aby se spojily za Jessičinými zády. Zabořila jsem hlavu do jejího hrudníku a naplno se rozvzlykala –⁠ otřásalo to celým mým tělem, brečela jsem jako malá holka.

„Strašně moc... si mi chyběla... proč ses nevrátila domů? ... proč si odjela bez nás? Proč... Proč?" dostávala jsem postupně ze sebe v návalu emocí. Ptala jsem se na různé otázky, obviňovala, otřevřela srdce, aby vyplulo na povrch všechno, co mě tížilo, i když to v danou chvíli nejspíš vůbec nedávalo smysl. Teď jsem ji držela v náručí tak pevně, aby už nikdy nemohla odejít.

Kdybych nebyla tak zaneprázdněná smáčením Jessičina trika, všimla bych si, že i ona zadržuje slzy, že má na tváři provinilý výraz, že se snaží být silná - pro mě.

Nevím, jak dlouho jsme stály mezi dveřmi v té zaprášené, špinavé uličce, ale když jsme nakonec rozpustily objetí, aby se Jessica mohla nadechnout a já si mohla utřít slzy do rukávu. Připadalo mi věčné ale zároveň tak krátké, že bych si ho ihned zopakovala.

Jessica mi věnovala jemný úsměv. Její výraz mi jasně říkal, že času na mluvení bude dost. Neptala se, pouze mě pozvala dál a já ji, stále ještě potahujíc soply, následovala do vnitřku domu.

Rozhodla jsem se si uložit do paměti každý kousek –⁠ každý detail bytu, Jessicy a jejího života. Věděla jsem totiž, že jednou tohle setkání skončí, konkrétně hned následující den, ať už jsem chtěla či ne. Obě se pravděpodobně vrátíme k našim předchozím životům, jako by se nic nestalo. Ale přesto jsem tak nějak naivně doufala, že Jessicu přesvědčím k návratu domů, k tomu, abychom zůstaly v kontaktu, aby tahle první návštěva nebyla i poslední. I přesto jsem si o jejím životě chtěla zapamatovat úplně vše – abych měla pocit, že jsem jeho součástí. Aspoň malým dílem celé skládačky.

Byl to starý dům jako z každého newyorského filmu –⁠ se starým výtahem, starými schody a nejspíš i otravnými starými sousedy. Když jsme stoupaly výtahem, mlčely jsme, Jessica svírala mou ruku ve své, a ticho přehlušovalo pouze jeho skřípění. Nemluvily jsme, ačkoli každá z nás měla na jazyku tisíce slov. Držela jsem se ovšem a pouze si užívala přítomnost sestry. Bylo to trapné ticho, které bylo nutno překlenout.

Dojely jsme do šestého patra. Výtah cinkl a ve mně povolila jedna našponovaná struna. Druhá následovala hned poté, co Jessica zasunula klíč do jedněch z pěti dveří na patře.