Slzy pro krásu

7. kapitola

Mlčky jsem zírala na Colinova záda. Zůstala jsem stát na místě, obklopená bublinou ticha a zmatku. Nerozuměla jsem.

„Pojď si sednout, jinak ti vystydne čaj," řekl mi po chvíli s oddechnutím. Jeho hlas se trochu třásl a zněl nejistě. Věděla jsem, že mi chce něco říct - něco velmi důležitého, co ho drtilo uvnitř. Znala jsem ten pocit až příliš dobře na to, aby mi Colina nebylo líto. Ta bolest ho drásala zevnitř, slova škrábala v krku, ale nechtěla vylézt ven.

Když umřel táta, neplakala jsem. Slzy mi začaly téct až dlouho poté ve chvíli, kdy jsem si celou situaci teprve pořádně uvědomila. Do té doby jsem byla jako kámen - neprostupná a chladná. A když přišlo ono uvědomění, zasáhlo mě to jako vlak.

Posadila jsem se tedy na gauč a upila ze svého čaje. Byl černý, přesně takový, jaký jsem měla ráda. Jaký měla ráda moje sestra. Colin zamračeně sledoval svá kolena a očividně usilovně přemýšlel. Jeho prsty jako v křeči drtily hrnek.

Pak konečně zvedl pohled a propojil ho s tím mým. Byl odhodlaný a nebojácný. Jako by ze sebe shodil veškerý strach a bolest. Jen pro tuto chvíli, která zastavila čas.

„Býval jsem strašnej hlupák, Vio. Hroznej, hloupej a sobeckej," zašeptal. „Neměl jsem chuť k životu... vlastně jsem vůbec nechtěl žít. A pak přišla Jessica." Na jeho tváři vyvstal malý úsměv značící naději. Zaťukal nehtem o hrnek. „Tvoje sestra byla úžasná. Úžasnější než kdokoliv, koho jsem v životě poznal. A tenkrát mi hrozně pomohla. Hlavně toho dne na mostu Zatracených."

Na chvíli se odmlčel, aby se napil. Už se netřásl. Zůstala jsem potichu a vyčkávala, co mi poví. Teď už bylo příliš pozdě se o Colina nezajímat. Už si získal kousek mého srdce - byli jsme stejní. Ať jsem to popírala jakkoliv, byla to nevyhnutelná pravda. Byla jsem příliš zvědavá na to, abych nyní opustila dům.

„Tenkrát jsem na něm stál a zíral do neomovky. Byl jsem posranej strachy, ale chtěl jsem to udělat. Prostě skočit a nechat všechno za sebou. Asi mě chápeš. A pak se objevila Jessica, holka ze třídy, oblíbená, milá a ochotná všem pomáhat. Položila mi ruku na rameno a, bože, začala na mě neskutečně řvát."

Zasmál se a zakroutil hlavou.

Jessica mi o tomhle nikdy nevyprávěla. Věděla jsem, že je dobrý člověk, co by nikdy neublížil ani mouše, ale vždy mi přišla příliš sobecká na to, aby se tímhle způsobem starala o jiné lidi. O Colinovi se skoro nikdy nezmínila, Colin pro mě do nedávné chvíle ani neexistoval. Proč?

„Nadávala mi a bila mě. Na holku měla pekelnou sílu. Jsi sobec, Cleversone! Hroznej sobec! Co by na to řekla tvoje máma? Co by na to řekla Idrin, hm? Tehdy jsem jí vůbec nerozuměl, ale se smrtí Idrin mi její slova došla."

Zamračila jsem se. Za okny stále zuřila bouře a větve stromů se ohýbaly v prudkém větru, který bičoval vše, co potkal. Ozývaly se děsivé zvuky.

„Řeknu ti to samý, co mi tehdy řekla tvoje sestra, Vio. Najdi si kotvu. Najdi si cokoliv, kohokoliv kdo tě drží při životě. Důvod, proč neskočit."

„A tys svou kotvu našel, Coline?" vypadlo ze mě téměř mechanicky. Vzápětí jsem si uvědomila, jak moc arogantní tón jsem použila, ale už bylo pozdě.

„Jo... Idrin," převaloval její jméno na jazyku, jako by ho dlouho neřekl. V jeho hlase se objevily stopy bolesti. „A pak přišla leukémie, bylo jí jenom patnáct tehdy, a všechno se zbortilo jako domeček z karet... Tam v zásuvce pod televizí je fotka."

Skoro okamžitě jsem se jako v omámení zvedla. Idrin, malá Idrin. Jak vypadala? Byla podobná Colinovi? běželo mi hlavou, když jsem se hrabala v šuplíku mezi věcmi, zatímco Colin pokračoval: