Slzy pro krásu

18. kapitola

„Co se děje?" To byla první otázka, kterou mi Colin položil, jakmile otevřel dveře.

Zamžourala jsem do chodby za ním, jestli jsme sami. „Nevadí vašim, že tu zůstanu?" Na jeho otázku jsem neodpověděla.

Colin mě pozoroval tmavýma očima. Překvapivě byl oblečený v pyžamu, nebo tam jsem aspoň já řadila pomačkané tričko a trenky. Vzpomněla jsem si, že i jeho hlas v telefonu zněl ospale. Prohrábl si přeleželé vlasy a promasíroval spánky. Vypadal dost unaveně, dokonce mi přišlo, že pod jeho očima vidím tmavé vaky.

„Máma spí," řekl taktéž místo odpovědi, ale já si z toho vyvodila, že kdyby nebyl dům ponořený do ticha, nejspíš bych přes noc vítaná nebyla.

Přikývla jsem a Colin odstoupil, aby mě pustil dovnitř. Zula jsem si boty a snažila se minimalizovat hluk. Přesto mi cestou do druhého patra přišlo, že každý schod jako naschvál vrže. Ve druhém patře mě Colin předběhl, aby mě navedl do svého pokoje.

Teprve teď mi došla bizarnost a trapnost celé situace. V Colinově pokoji jsem vlastně ještě nebyla, a také jsem u nikoho nespala přes noc - navíc u kluka! Zahořely mi tváře a měla jsem chuť se omluvit, že jsem se rozmyslela, a vrátit se domů. Ale při pohledu na Colinova shrbená záda jsem to neudělala. Narovnala jsem ramena. Co sis navařila, to si sníš, Vio.

„Pojď dál," pobídl mě tiše Colin a oba jsme zapluli do tmavé místnosti, kterou spoře osvětlovala pouze lampa na psacím stole.

Zvědavě jsem se rozhlédla. Colinův pokoj byl jedním slovem bordel. Peřina na posteli byla rozházená, polovina se válela na zemi. Na podlaze se válely učebnice a tak nějak jsem doufala, že zpod postele nevyčuhuje ponožka.

„Někde se... posaď," hlesl Colin a rukou obsáhl celou místnost. Sám se zhroutil na postel, až se matrace prohnula.

Vybrala jsem si židli, která vypadala jako jediná čistě. Na rozdíl od stolu, který přetékal papíry, oblečením a nedojedeným jídlem.

„Asi jsem se ozvala ve špatnou dobu, co?" odtušila jsem a přitáhla si nohy k tělu a doufala, že nespadnu.

Colin zavrtěl hlavou. „Však víš, že si na tebe udělám čas vždycky, ne?" Odmlčel se. „Jen jsme měli trochu špatný den. Trochu hodně špatný." Opět si povzdechl a tentokrát si promasíroval spánky. „Promiň za ten bordel, nějak si tu pořád nedokážu udělat pořádek."

Přikývla jsem. Chápala jsem to. Nešlo o jeho pokoj, šlo o život, šlo o rodinu... šlo o všechno. Pokoj to jen ukázal navenek. Když odešla Jessica a zemřel táta, taky jsem se nedokázala přimět uklízet. Měla jsem bordel v hlavě, nedokázala jsem si uspořádat myšlenky, nevěděla jsem, kudy kam. A uklízet k tomu ještě vlastní pokoj by bylo... náročné.

„Co se stalo?" zeptal se nakonec a posadil se do tureckého sedu. Lampa na jeho obličeji vytvářela světelné obrazce - pomyslela jsem si, že v tu chvíli vypadá jako můj anděl strážný. Unavený z toho všeho, co pořád musí řešit.

Pokrčila jsem rameny a sevřela špičky svých nohou. „Jen špatná rodinná večeře. Nic víc."

Colin nadzvedl obočí. „Nic víc?" ujišťoval se.

Byla jsem ráda, že sedím zády k lampě, Colin mi nemohl vidět do tváře. Neviděl kousání rtu ani nervózní těkání očima. Najednou jsem se cítila špatně, že ho chci zatěžovat svými malichernými problémy s jednou nevydařenou večeří. Nevěděla jsem, jestli opět vytahovat Jessicu, která mu byla možná bližší než mně, když toho na bedrech pro dnešní večer nejspíš nesl víc než já.