Slzy pro krásu

10. kapitola

„Máš strach z výšek?" zeptal se.

„Docela jo."

„Já taky." Podíval se na mě a pak ukázal směrem k naší kůlně. „Co vylízt na střechu?"

Zamračila jsem se a zadívala se dovnitř domu, jako by se zpoza rohu měla vynořit máma a zachránit mě před šíleným šplháním na zrezivělou střechu, co se mohla každou chvíli propadnout.

„Proč?" zeptala jsem se ho, ale Colin jen pokrčil rameny s tím, že by byla škoda se nedívat na hvězdy, když jsou zrovna parádně vidět.

„Tos vyčetl z nějaký příručky ‚Kam brát holku na první rande' nebo ‚Jak na co největší klišé'?

Colin se zasmál. „Jo, tak nějak."

Chvíli jsem ho jenom pozorovala, jestli si ze mě dělá srandu nebo ne. Jeho tvář mi ale prozradila, že to opravdu myslel vážně. Nevěděla jsem proč ho něco takového napadlo a proč chtěl pozorovat hvězdy zrovna se mnou. Byl to další z jeho způsobů, jak mě donutit změnit názor? Nedávalo to smysl.

Z mostu Zatracených jsem nikdy neskočila hned z několika důvodů. A jeden z nich byl můj strach z výšek. Vždycky se mi zatočila hlava a představila jsem si, jak padám dolů. Vítr mi sviští kolem hlavy a jediné, co vidím, je nebe a mé ruce, které se zoufale snaží natáhnout se ke slunci. To, čeho jsem se ale bála nejvíc, byl dopad.

Nejednou jsem se měla sen, v němž jsem padala. Bylo to úžasné a pak přišel tupý náraz, který mě probudil. Srdce mi prudce bušilo, jako by mi mělo vyskočit z hrudi a dech se mi zasekl v hluboko v krku. Pak už jsem nemohla usnout.

„Dobře, pojďme se zabít," řekla jsem s mrtvolným klidem v hlase. „Ale jestli budu padat, stáhnu tě spolu se mnou."

„To zní fér," přikývl Colin. „A kdybys vzala nějakou deku, abych pak neměl špinavý kalhoty, byl bych děsně rád."

„A popcorn k tomu nechceš? To se v tý knížce nepsalo?"

„Popcorn by byl taky fajn."

„To máš smůlu, nejím ho. Je to pěkněj hnus. Ale deku klidně seženu."

Konečně jsem vešla do domu. Byl opuštěný stejně jako vždycky, nikdy se tu nic neměnilo. Až na jeho obyvatele. Vyrazila jsem ke svému pokoji a cestou napsala SMSku mámě, že jsem v pořádku a půjdu si lehnout. Mobil jsem nechala na stole a z postele stáhla fialovou deku.

V koupelně jsem se pak v tichosti zahleděla na svůj odraz. „Chovám se jak třináctiletá puberťačka," zakroutila jsem hlavou nad osobou přede mnou. „Bože, jsem hrozná nána. Lezu s Colinem po nocích na střechy pozorovat hvězdy. Skvělý. Fakt skvělý."

A pak jsem rychle zhasla, abych si to ještě nerozmyslela, a s dekou v náručí opustila dům.

Colin poslušně čekal venku a zuřivě něco ťukal do mobilu. Neslyšel mě, tak jsem zůstala potichu stát. Po chvilce konečně zvedl oči a omluvně pokrčil rameny. „Máma," vysvětlil. „Má strach, kam jsem zmizel. Od tý doby, co...ehm, je prostě hrozně ochranářská."

„Takový pravý opak tý mojí."

Nejspíš nevěděl, co na to říct, takže jen kývl a rychle se ke mně otočil zády. „Pomůžu ti nahoru, jo?" A pak se začal drápat na jeden z modrých plastových sudů na vodu. Zachytil se nohou za okap a vmžiku byl na střeše naší kůlny, jako by byl nějaká opice.

„Neříkal jsi, že se bojíš výšek?" zeptala jsem se ho podezíravě a zkusmo kopla do sudu, jestli se se mnou nepřevrátí.

„Však jo," odpověděl a já po něm hodila složenou deku. Hravě ji chytil. „Tak co? Lezeš taky?"