Slzy pro krásu

2. kapitola

„To sis mě asi s někým spletl," odvětila jsem bez emocí a dále už mu nevěnovala pozornost. Neuniklo mi, že se zarazil a pusa mu zůstala dokořán otevřená, jako by chtěl ještě něco říct. Několik minut stá nehybně na místě, z čehož jsem usoudila, že od našeho stolu nejspíš nemíní jen tak odejít.

„Jdu na záchod," prohlásila jsem tedy a bez jediného slova se protáhla kolem Colina a zamířila na chodbu. Naštěstí mě nesledoval.

Lhaní mi vždycky šlo na jedničku. Byla to jedna z mála věcí, v níž jsem vynikala, a kterou jsem denně pilovala. Když lžete každý den, stane se to vaší přirozeností. Je to pak stejně jednoduché jako dýchání.

Na záchodky jsem prchala poměrně často. Někdy s Kuličkou, ale ještě častěji sama. Mohla jsem se tam schovat a odpočinout si od lidí. Se sklopenou hlavou jsem co nejrychleji prošla kolem hlasitého hloučku čtyř dívek a zavřela jsem se v jedné z volných kabinek. Posadila jsem se na sklopené prkénko.

On mě viděl. On mě viděl, rezonovalo mi hlavou, v níž mi bušilo jako po úderu kladivem. Jak mě mohl vidět? Odkud? Pokusila jsem se uklidnit několika hlubokými nádechy a výdechy. Tak viděl holku na mostu. No a co. Prostě si jen zapamatoval můj obličej. S tím, co se včera mělo stát a nestalo, to nemá nic dělat.

Z kapsy džín jsem vytáhla mobil, abych zkontrolovala svůj vzhled. Bylo mi úplně jedno, že celá stěna koupelny je pokrytá obřím zrcadlem, před nímž se čančala většina ostatních holek. Nedokázala jsem se do totiž nich dívat. Na svůj odraz jsem se dokázala dívat jen na dvou místech – v zrcadle doma a v přední kameře mobilu. Bez pořádného osvětlení a bílých dlaždic za mnou jsem si pak připadala hezčí a chlácholila se tím, že tak, jak se vidím zrovna teď, mě vidí i ostatní. Byla to dobrá lež.

Prsty jsem si sčesala tmavou neposednou ofinu zpět rovnoměrně na čelo a houbičkou nanesla makeup na místa, kde chyběl, a tím zakryla všechny nevzhledné skvrny na obličeji, co jindy díky mé bledé pleti zářily jako semafor na červené. Strupy na bradě a tvářích jsem zakrýt nemohla, ale s tím se nedalo nic dělat. Z nejhoršího jsem byla venku. Ještě jednou jsem zhlédla svou tvář, než jsem s povzdychnutím konečně mobil schovala.

Zazvonilo, ale já nikam nechvátala – učitel stejně chodil pozdě. Čekala jsem, až místnost utichne, abych mohla vylézt. Nestála jsem o divné pohledy ostatních holek. Většinou byly znechucené, jindy soucitné. Neměla jsem zájem ani o jeden z nich.

Můj den byl díky Colinovi zkažený dost a má nálada tím pádem na nule. Další bod do mého seznamu „Proč nerandit s Olivií Williamsovou" – byla jsem děsně náladová. A divila jsem se tomu, jak to Kulička se svým všudypřítomným, otravným optimismem dokázala trpět, protože jsem sama sebe občas nedokázala vystát ani já sama.

„Tys zase byla na mostě?" zeptala se mě později toho dne, zatímco brčkem srkala colu.

„Ne," odpověděla jsem rázně a napila se ze svého vlastního pití.

Škola skončila. Bylo krásné teplé počasí, ideální pro poslední koupačky, a my dřepěly u stolu před Mekáčem. Byl to takový zvyk, který vymyslela Kim. Obyčejně si dala hamburger a colu a já, aby se neřeklo, jsem si taky něco menšího koupila.

„Pokolikátý to, jenom za tohle léto, bylo?" dotírala dál a její zelené oči hněvivě zářily. Já jen ledabyle krčila rameny.

„Potřetí? Nevím, fakt to nepočítám."

„Měla bys s tím přestat. Jednou ti ujede noha a pak bude pozdě." Její slova byla nasycená ironií tak moc, jak jen mohla, ale já věděla, že nežertuje. Měla o mě opravdovou starost. Bylo to hezké, ale některým věcem prostě nemohla rozumět. Já měla vlastní svět a ona zase ten svůj – každý od základu úplně jiný.