Slzy pro krásu

16. kapitola

Tohle mi chybělo, proběhlo mi hlavou, zatímco jsem pozorovala Nathana, jak se proplétá skrz davy lidí na ulici. Zvedal hlavu do výšky a marně se mě snažil najít. Když mě ovšem jeho oči konečně vyhledaly, i z dálky jsem poznala, že nasadil široký úsměv.

V té chvíli mi srdce zaplesalo. Byl to úžasný pocit, kterého se mi dostávalo jen v přítomnosti Nathana. Cítila jsem se... milovaná.

A pak se z davu vynořila Ester a mně připadalo, jako kdyby mě někdo polil kbelíkem ledové vody. Můj vlastní úsměv spadl a nahradil ho rozhořčený výraz. Proč ji Nathan vzal s sebou? K mé vlastní škodolibosti ale Ester vypadala stejně zmateně jako já.

Blondýna mě zpražila nenávistným pohledem. Dnes měla v dlouhých vlasech připnuté světle modré prameny. Nathan miloval modrou, obě jsme to věděly. Zalitovala jsem toho, že se nedokážu vyrovnat jejímu lezení do Nathanova zadku. Vždy to bylo tak okaté, že bylo s podivem, že to Nathanovi nedošlo.

„Myslela jsem, že jdeme sami," prohlásila Ester, jakmile jsme od sebe stály sotva pár kroků, takže jsem ho zřetelně slyšela. Ani mě nepozdravila, ani se na mě nepodívala.

„To jsem nikdy neřekl," namítal Nathan a pokrčil rameny. „Promiň, jdeme trochu pozdě," řekl pak mým směrem.

Beze slova jsme všichni tři zamířili stejným směrem. Nathan kráčel mezi námi jako nějaký štít, kdyby se na mě náhodou chtěla Ester vrhnout. Nebo já na ni, na tom nezáleželo. Jediné, na co se totiž zmohla, bylo uražené odfrknutí. Já jen schovala obličej pod vlasy a doufala, že tohle celé brzy skončí.

Byla jsem viditelně zklamaná. A žárlila jsem. Doufala jsem v to, že spolu s Nathanem zajdeme prostě na pizzu a budeme mít hezky strávený společný čas. Už jsem nebyla tak naivní, abych doufala v něco víc, ačkoli to bylo poprvé, co mě Nathan někam sám od sebe pozval. Většinou jsem to totiž byla já, kdo vyrukoval s nějakým nápadem, zatímco Nathan se s úsměvem podřídil.

„Doufám, že mají margheritu," zasténala Ester a rozhodila rukama. „A že jí bude dělat Clark, jinak to bude stát zas za nic."

Neodpověděla jsem, ale v duchu jsem jí dala za pravdu. I když jsem to nenáviděla, pořád jsme s Ester měly stejné názory, přestože naše osobnosti byly pólově rozdílné.

„Nevím, co s tím obě vždycky máte," zavrtěl hlavou Nathan. „Pizza je pizza. Ať jí dělá Clark nebo někdo jinej. Ať jsou na ní houby, ančovičky nebo třeba ananas."

„Tak to prr," začala Ester a žďuchla do Nathana ramenem.

„Ananas prostě ne," doplnila jsem ji rozhodně. Sdílely jsme pohled. Jen krátce, na setinu vteřiny. A pak jsme se opět otočily a ztichly. Vzpomněla jsem si na poslední slova, která mi kdy Ester řekla: „Tohle přátelství už nezachráníš, Vio. Tak se nesnaž." A já se nesnažila.

Nathan nám u pizzerie podržel oběma dveře. Bylo narváno, jako skoro vždycky. Našli jsme jedno místo vzadu, kam jsme s Ester zapluly, zatímco Nathan šel objednat.

„Udělal to schválně," řekla mi Ester s přimhouřenýma očima. „A to jsem si myslela, že v mozku nemá ani jedinej proradnej neuron."

Přikývla jsem a zahleděla se do stolu. Celá tahle situace mi přišla špatně. Neměla jsem tu s nimi co sedět a dělat, že je všechno v pořádku jako tenkrát.

Když jsme se my tři poznali, vždycky jsme chodili aspoň jednou do měsíce na pizzu. Byl to jakýsi rituál, díky němuž jsme trávili čas spolu. Bylo to úžasné, jelikož jsem dokázala vypadnout z hrozného života doma a připadat si, že mě někdo má rád. I já měla Nathana a Ester ráda. Problém byl ale v tom, že Nathana jsem měla víc než jen ráda, a stejně tak Ester.