Slzy pro krásu

11. kapitola

Obývák páchl trávou a alkoholem.

To byl fakt pitomej nápad, říkala jsem si v duchu, zatímco jsem se snažila procpat mezi davy lidí k sedačkám a utéct tak od Kim, která do sebe klopila jednoho panáka za druhým a snažila se je vnutit i mně, ačkoli věděla, že nepiju.

Kuličky život často vypadal jako takový ten klasický život středoškoláka ve filmech - měla velký barák, její rodiče často jezdili pryč a ona si jejich neustálou nepřítomnost kompenzovala pořádáním oslav.

Většinou jsem se jich neúčastnila. Dnes to byla ovšem výjimka, jelikož se Kim podařilo donutit Nathana, aby přišel. A donutit Nathana přijít do společnosti, ještě k tomu v pátek večer, byl často nadlidský úkol. Jak jemu, tak Kuličce jsem tedy slíbila, že tu budu. To jsem ovšem ještě netušila, že se objeví Ester.

Nathan se spolu s ní někam zašil a už přes hodinu jsem ho neviděla, takže bylo možné, že prostě odešel.

Dosedla jsem na jedno z křesel v patře, kam měli kromě mě ostatní zakázáno chodit. Hudba mi řvala v uších a bušila mi hlava, ale aspoň jsem se konečně zbavila všech lidí. Víc jak polovinu z nich jsem neznala a vsadila bych boty na to, že ani Kulička nemá ponětí, kdo všechno jí vlezl do baráku. Ale očividně jí to nevadilo tolik jako mně.

Zamžourala jsem na mobil. Bylo teprve deset, ale já měla pocit, jako kdyby už byla třeba jedna hodina v noci. Složila jsem hlavu do dlaní a promasírovala si spánky. Kdyby hudba nebyla tak nahlas, mohla bych na tom křesle klidně usnout, jak jsem byla unavená. Místo toho jsem ale rychle zamířila do koupelny naproti Kiminu pokoji, abych konečně měla pocit, že jsem pořádně sama.

V zrcadle jsem už klasicky narychlo zkontrolovala svůj vzhled a uklidnila se tím, že v baráku je stejně docela tma, až na barevná světla z reflektorů, které s sebou bůhví odkud přitáhli kluci z fotbalového týmu.

„Tak tady se schováváš! Vioo, to mi nemůžeš dělat!"

Ze dveří vykoukla Kimina hlava. Vlasy, které ještě před chvílí měla vyčesané ve vysokém ohonu, byly nyní rozpuštěné a rozcuchané. Tvář měla upatlanou od rtěnky.

„Hmm," přitakala jsem, když zavřela a postavila se vedle mě před zrcadlo. Z jednoho šuplíku vytáhla ubrousek a začala si stírat rtěnku z tváří. Sklopila jsem oči na své ruce.

„Kde máš Nathana?" zeptala se po nějaké době, zatímco si znovu nanášela rtěnku. Když si všimla, že na ni divně zírám, vysvětlila jedním slovem: „Jayden."

Na její otázku jsem jen mykla rameny a opět odvrátila pohled. „Asi někam odešel s Ester."

„To si nemyslím," zavrtěla Kim hlavou a stále se soustředila na svůj odraz. „Před chvílí tě hledal. Odešla Ester, tak bys za ním měla jít. Konečně máš šanci, tak to neposer." Nato se zasmála, jako by řekla něco vtipného.

Neodpověděla jsem. Popravdě jsem na Nathana dnes nedokázala ani pomyslet. Hlavu jsem měla pořád plnou Colina. Neustále jsem před sebou měla obraz z onoho večera, který jsme spolu strávili pozorováním hvězd. V uších mi rezonovala má odpověď na otázku ohledně Nathana. „Myslím, že bys měl jít. Je pozdě, Coline." A Colin opravdu šel. Zatímco já toho litovala.

Jeho odchod a pohled na hvězdy – něco to ve mně zanechalo. Byl to pocit prázdnoty. Už jsem ho zažila, ale tentokrát to bylo jiné. Colin celý týden chyběl ve škole a já se přistihla, jak na něj po práci čekám, vyhlížím ho po večerech a doufám, že mi opět ukáže na obloze to, co sama nedokážu vidět.

Mohla jsem se snažit jakkoliv, ale bez něj mi hvězdy najednou připadaly jen jako zářící tečky na obloze. Zkoušela jsem v nich hledat příběhy, ale marně. Nebyl tam můj příběh, ani Colinův nebo Jessiky. Nebyl tam ani příběh mého otce, který jsem vždy tak zoufale chtěla slyšet. Stejně tak zoufale, jako jsem mu toužila říct ten můj. Jeho narozeniny, den jeho smrti - jak smutné bylo, že to byly jedny z mála věcí, co jsem o něm věděla.