Slzy pro krásu

13. kapitola

Atmosféra v autě na cestě zpět domů byla tichá. Jediný zvuk, který mlčení narušoval, byl hukot motoru a občasné zacinkání mobilu. Potlačila jsem chuť zapnout rádio nebo si začít broukat... Jednoduše udělat cokoli, abych nemusela zůstat sama jen se svými myšlenkami, které na mě každou minutu dotíraly.

Vypadalo to ale, že přesně to Colin chtěl. Možná proto nemluvil a soustředil se jen na jízdu. Nepodíval se na mě, nedotkl se mě tak, jako ještě před půl hodinou, když mě objímal a já doufala, že naše objetí nikdy neskončí. Snad poprvé mi začala chybět jeho pozornost. I když bych mu to asi nikdy nepřiznala nahlas.

A tak jsem mlčela a snažila soustředit na všechno kromě sebe samé a svých problémů. Ačkoli uvnitř mě hořela zlost podnícená zklamáním. Jeli jsme na hřbitov úplně zbytečně, nic se nezměnilo. Nekonalo se žádné obří prozření, které by nějak změnilo můj pohled na svět. Připadala jsem si pořád stejná jako ráno, tatáž Via. Jediné, co mě překvapilo, byla absence lítosti, že se mnou nebyla Jessica. Ba naopak, najednou mi Colin připadal jako mnohem lepší možnost. A už vůbec jsem si nedokázala představit, že bych tu byla já, Jessica a Colin.

Za okny auta se míhaly stromy, které pomalu začínaly hrát barvami podzimu. Jinak byla silnice až podivuhodně prázdná. Žádné auto, motorka nebo smělý cyklista.

Po nějaké době jsem opět otočila hlavu ke Colinovi. Očima jsem ho němě vybízela, aby se na mě podíval, ale on jen dál zíral přímo před sebe a přitom křečovitě svíral volant. Jeho mobil snad již popáté zapípal.

Poprvé, když se tak stalo, Colin zmínil, že ho shání jeho máma. Tvrdil, že si vzal auto bez dovolení a ani nedal vědět, kam jede. Pocítila jsem osten provinilosti, že jsem ho do toho takhle namočila. Vlastně ani neměl možnost mi říct ne.

„Jestli chceš, tak jí můžu přes tvůj mobil zavolat, aby neměla strach," nabídla jsem se teď a konečně přerušila ono táhle ticho. Colin ovšem zareagoval pouhým zavrtěním hlavy.

„Ne, to je v pohodě," doplnil své gesto po chvíli.

Zamračila jsem se na něj. Něco viselo ve vzduchu a vůbec se mi to nelíbilo. „Děje se snad něco?" zeptala jsem se s podezřením ve hlase, ale dostalo se mi stejné reakce.

„Ne." Colin se nejspíš pokoušel o co nejklidnější a nejlhostejnější tón, což se mu povedlo, ale nakonec ho prozradila řeč těla. Nemohlo mi uniknout, jak při své lži zaťal čelist. Totéž jsem totiž dělala já, ale s dlaněmi. Něco se očividně dělo, ale on mi to nechtěl říct. Ihned mě napadlo, že mě nejspíš jen po celém tom zážitku na hřbitově, z něhož mě ještě nyní pálily oči od pláče, nechtěl zatěžovat svými problémy.

Teď jsem se ale nechtěla starat jen o sebe. Když jsem se nad tím totiž zamyslela, mezi námi dvěma jsem to byla vždy já, kdo si na vše stěžoval a mluvil o svých problémech, zatímco Colin mi jen přikyvoval a snažil se pomoct. Nikdy ne naopak, ani tehdy u něj doma jsem mu nebyla schopná říct kloudnou větu, která by mu dokázala aspoň nějak ulevit. A ač jsem si to nemusela připouštět, i Colin měl svůj život, zrovna stejně tak těžký jako já. A zatímco jsem se zabývala malichernostmi, jako byl Nathan nebo Ester, Colinovi na krku viselo něco mnohem většího... Totiž jeho mrtvá sestra a to prázdno, co po ní zbylo. Co by mohlo zbýt i po mně.

„Nelži mi, Coline," jeho jméno jsem vyslovila s nutnou dávkou důrazu, „něco se děje." Nepatrně jsem zvýšila hlas, aby mě konečně bral na zřetel, ale hned nato jsem zjemnila. „Můžeš mi to říct. Nejsem z cukru, abych se ti tu sesypala nebo tak něco." Možná jsem mu trochu lhala, ale v tu chvíli jsem pocítila nával lítosti. To, že jsem o Colina měla strach, muselo něco znamenat. Nebylo to jako u Kuličky, protože ta byla povětšinu času silná, nezávislá a většinou byla ona tou, co životu dává nakládačku. Zato Colin, ačkoli se snažil tvářit, že to tak není, byl křehký.