Slzy pro krásu

Prolog

Už jste někdy přemýšleli nad tím, že váš život nemá cenu? Že jste jen chmýří ve větru, zrnko písku v poušti, kvítek kopretiny uprostřed nicoty... Bezvýznamní.

Opět jsem stála na tom zatraceném mostě. Doslova. Nemohla jsem si pro svůj čin zvolit lepší místo. Most Zatracených se tak totiž nejmenoval pro nic za nic. Spáchalo tu sebevraždu už víc než tucet lidí a já měla být další.

Byl poslední den prázdnin. Dva měsíce uběhly jako voda a léto se pomalu chýlilo ke svému konci, stejně jako dnešní den a stejně jako můj život. Dva měsíce, prolétlo mi trpce hlavou. Dva měsíce od tátova pohřbu. Dva měsíce ode dne, kdy jsem sama sobě slíbila, že se všechno změní.

Pravdou bylo, že se nezměnilo vůbec nic. Možná i to byl důvod, proč jsem zase skončila tady a přemýšlela nad tím, jaké asi bude zemřít. Do zad mě pálily poslední paprsky zapadajícího slunce. Ruce se mi třásly, zatímco jsem v prstech drtila kovové zábradlí a hleděla do temných vod pod sebou – řeka odsud vypadala děsně maličká.

Když... až zemřu, bude někdo truchlit?

Jakou fotku asi dají na můj náhrobek, když se posledních pět let štítím každého objektivu?

Potkám tam nahoře tátu?

Jak asi vypadá?

Jak budu vypadat já?

Přijde Nathan na můj pohřeb?

Bude plakat?

Bude litovat?

Budu já litovat?

To byl jen zlomek z myšlenek, co se mi honily hlavou. Pohnul se mi žaludek a já se odtáhla, jelikož mě můj strach z výšek opět přemohl. Na vysokých místech mě děsilo to, že bych mohla spadnout. A přesto jsem právě tohle měla dneska v plánu.

Náhodný člověk procházející kolem by se mě asi zeptal na důvod, proč vůbec hodlám ukončit svůj život. Nad odpovědí bych nejspíš přemýšlela hodně dlouho. Ne snad proto, že bych nevěděla. Šlo o to, že důvodem bylo prostě všechno. To až děsivě abstraktní všechno, které nešlo specifikovat a nikdo by ho nepochopil.

Přejela jsem si dlaní po zpocené poďobané tváři a setřela slzy, které mi bez přestání tekly už několik minut. Teď nebyl čas na pláč. Smrt přece neznamenala nic zlého. Ba naopak, byla osvobozením.

V duchu jsem si vrazila obrovskou facku. Olivio, vzchop se. Zhluboka jsem se nadechla a opět přistoupila k vysokému zábradlí, tentokrát pevně odhodlaná k činu. Teď už to vyjde. Musí.

A pak se to stalo. Šero prořízly světlomety přijíždějícího auta, které se neuvěřitelnou rychlostí řítilo po silnici přímo ke mně. Čas jako by se zastavil. A pak už jsem jen cítila chladné objetí vody, když jedno z kol projelo obrovskou louží u krajnice a dopřálo mi nepříjemnou sprchu.

Prudce jsem vydechla a nevěřícně hleděla za černým vozidlem mizícím v dálce. Měla jsem chuť křičet, nadávat, dupat a kopnout si do prvního kamene, co potkám.

Veškerá odhodlanost mě přešla, jako by do mě uhodila tíha vědomí z toho, co jsem chtěla udělat. Žaludek se mi opět zhoupl a já chvíli přemýšlela, že jeho obsah vyklopím na chodník. Hlava mi třeštila a slzy se mi opět vsakovaly do lemu trika.

Odvaha byla ta tam. Naopak se dostavil stud a zlost. Jako kdyby chladná voda probudila mou racionální část a mozek se opět chytil vlády nad tělem. Prudce jsem couvla a ztratila zem pod nohama. Přepadla jsem přes své staré kolo, které jsem pak co nejrychleji zvedla a s posledním pohledem na most a nevěřícností v srdci se co nejrychleji rozjela domů.

V té chvíli jsem ještě netušila, že jedno auto a osoba, která v něm seděla, mohou změnit celý můj pohled na svět a na život.

Tak, a je to tu. Ta chvíle, kdy začíná nový příběh. Opět neobyčejný. Opět výjimečný. Opět takový, co v sobě ukrývá kus mě samotné a snaží se čtenářům sdělit něco důležitého. 

Kapitolka je věnovaná mé věrné betě, která se mnou táhne už neskutečně dlouho a která je můj anděl strážný u všech mých příběhů, ač někdy nechápu, jak se mnou někdy může vydržet.

- pogmanka