Slzy pro krásu

17. kapitola

„Nechápu, že jí Nathan vzal s sebou, čůzu jednu," zanadávala Kulička a zakousla se už do druhého cheeseburgeru toho dne.

Zakroutila jsem nad jejími slovy hlavou. „Vždyť ti nikdy nic neudělala," uchechtla jsem se a jala se okusovat plastové brčko čouhající z kelímku s mou colou.

Kulička nadzvedla perfektně vytvarované obočí. „Mně sice ne, ale tobě jo," opáčila a v rychlosti do sebe narvala zbytek jídla. „Přemýšlim, že bych si dala ještě další. Ale... hm, vlastně ne."

„Ne, jo?" zahučela jsem a zadívala se na ni, zatímco se rozhodovala, jestli se přecpat k prasknutí nebo zahnat svou chuť. Usmála jsem se nad jejím horlivým přemýšlením.

Kulička o mně věděla všechno, možná i to, co jsem já sama nevěděla. Uměla být zatraceně chytrá, mohla by být v čele celé naší třídy, kdyby se jen trochu snažila. Samozřejmě jsem jí o Nathanovi řekla, říkala jsem jí o něm všechno.

S Kuličkou jsme se začaly bavit, když mě Nicol vykopla z party. Byla jediná, kdo se mě ujal, jako by si vzala domů ztracené štěně. Začaly jsem se scházet po škole, poznávat se. A jednoho dne zničehonic vyhrkla, proč Nathanovi konečně neřeknu, že se mi líbí. „Seš průhledná jak sklo. Visíš na něm očima, jako na nějaký čokoládě nebo co. Divim se, že mu to ještě nedošlo." Od té doby jsem se jí prostě svěřovala a ona mě nabádala, abych se konečně vzchopila a své city přiznala. Navíc, vždycky měla ty nejlepší rady. Možná to bylo tím, že byla upřímná a na nic si nehrála - ani ke mně se nechovala, jako bych byla z porcelánu.

„Ne, jsem plná," hlesla nakonec a otřela si ruce do ubrousku. „Musim si přece držet figuru, ne?"

Neodpověděla jsem a promíchala brčkem led, až to zachrastilo.

„Stejně, není to trochu ujetý?" začala zase.

„Co?"

„No Colin. Že tě takhle furt sleduje a leze ti před barák. Jako nevim jak tobě, mně to ujetý teda přijde."

Pokrčila jsem rameny. „Co já vím. Doteď na mě byl hodnej."

„O nic se nepokoušel?" mhouřila Kim namalovaný oči. „Žádný ručičky na místa, kam nepatřej? Nebo řečičky jako-"

„Ne! Fuj, nech toho," zarazila jsem ji znechuceně dřív, než stihla pokračovat. „Colin je jen kamarád... a taky to tak zůstane. Navíc, byl zabouchlej do mojí sestry, bylo by to divný."

„No, radši to nebudu komentovat." Kim zakoulela očima a zachechtala se sama pro sebe. Zřejmě ji napadl další nevhodný, sprostý vtip, který bych já osobně rozhodně neocenila. Měla jsem nulový smysl pro humor - aspoň tak to vždycky tvrdila. Já jsem většinou oponovala tím, že nechápu konkrétně jenom její humor, a že s mým humor není nic v nepořádku.

„Tak je můžeš dát dohromady," mrkla na mě, a když zaznamenala můj rozzlobený pohled, radši se zaměřila na svoje vlastní okousané brčko.

Chvíli jsme mlčely, došlo nám téma, protože Kim nejspíš pochopila, že o vztahu mezi mnou, mou sestrou a Colinem nehodlám mluvit.

„Přemýšlela jsem, že si najdu práci." Její hlas byl tichý a překvapivě váhavý. Ihned jsem poznala, že teď mluví vážně.

„Jakože brigádu?"

„Ne, práci jako práci," povzdechla si.

Zamračila jsem se nad danou situací. Tohle se většinou nedělo. Mezi mnou a Kim byl vždycky jasně vymezený vztah. Já se svěřovala, ona poslouchala. Já byla vážná, jí nebyla žádná bláznivina cizí. Ona měla sebevědomí do stropu, já skoro žádné. Byly jsme úplně odlišné, ale to nás drželo při sobě.