„Kdybych chytila zlatou rybku a měla tři přání, tak tím prvním by bylo být hezká."
Lidé tvrdí, že na vzhledu nezáleží a že to, co je opravdu důležité, má člověk uvnitř. Já osobně si ale myslím, že je to neskutečná hloupost. Kdybyste totiž byli v moj...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Stála jsem před zrcadlem v koupelně a se strachem ve tváři hleděla na SMSku od Colina, která hrdě hlásala, že je na cestě a během pár minut bude u našeho domu.
V tu chvíli mi paradoxně zdřevěněly nohy a roztřásly se ruce. Všechno jsem si rozmyslela - nechtěla jsem nikam jet. Jako by na mě až v ten moment dolehla tíha všeho, co jsem se chystala udělat. Měla jsem strach, ale nedokázala jsem vysvětlit, z čeho přesně. Nebylo to tak, jako by mě mohl odmítnout nebo soudit. Jen jsem si prostě nedokázala představit sama sebe, jak v záři pozdního odpoledne stojím před hrobem svého otce, jako by se nic nestalo. Jako když normální dcera navštíví svého normálního, mrtvého otce. Jenže tu byl jeden háček, nic z toho nebylo normální a už vůbec ne my dva.
Ani jsem nevěděla, co od toho vlastně čekám. Jak to vůbec funguje, taková návštěva otce, kterého jsem nikdy nepoznala. Najednou přede mnou stálo až příliš mnoho neznámých, na které jsem nedokázala najít odpověď.
Ale Colin už byl na cestě a spolu s tím jsem vyplýtvala své první přání ze tří, které mi tak velkoryse nabídl. Dalo by se říct, že nebylo cesty zpět.
Pohlédla jsem na sebe do zrcadla. Oči jsem měla opuchlé z nedostatku spánku. Celou noc jsem totiž zírala do stropu a marně počítala ovečky, ale nepomohlo to. To všechno se podepsalo i na mé pleti a vlasech, které v danou chvíli trčely do všech světových stran, jako bych byla nějaká čarodějnice. A já v sobě nedokázala najít dost energie, abych s tím vším něco udělala. Abych se konečně pohnula.
Zvenku se ozvalo hlasité troubení. Kdybych neměla zavřená všechna okna, nejspíš bych i slyšela Colina volat mé jméno. V telefonu, který jsem už několik minut nečinně svírala, svítilo hned několik nových zpráv.
Konečně jsem se mohla pořádně nadechnout a vypudit myšlenky z hlavy. Bez přemýšlení jsem popadla kartáč na vlasy a hned poté zubní kartáček a pastu. Kdo ví, proč jsem se už na svou tvář nepodívala. Asi jsem se bála, že znovu dostanu strach.
Colinovi vůbec nevadilo, že jdu o půl hodiny později. Ba naopak, v klidu seděl v autě a pískal si nějakou, mně neznámou melodii. Když mě zpozoroval, jenom kývl. Bylo to až děsivě normální. A já si připadala trapně, divně, nemístně... Jen pomyšlení na to, že někam vyrazím právě s Colinem bylo zvláštní. A přesto se to právě dělo.
„Tak co, připravená si splnit přání?" mrkl na mě a sevřel volant.
Jenom jsem mykla rameny a odvrátila pohled. „Mámy auto, co?" poznamenala jsem jen tak mimoděk, abych vůbec něco řekla, a Colin přikývl.
„Jo, nasedni."
Udělala jsem, jak řekl, a nasoukala se na sedadlo spolujezdce. Ještě chvíli jsem lovila v mobilu mapu, než jsem řekla prosté:
