„Kdybych chytila zlatou rybku a měla tři přání, tak tím prvním by bylo být hezká."
Lidé tvrdí, že na vzhledu nezáleží a že to, co je opravdu důležité, má člověk uvnitř. Já osobně si ale myslím, že je to neskutečná hloupost. Kdybyste totiž byli v moj...
„Takže, zrovna jsem ti tu prozradil skoro celej svůj životní příběh," ozval se Colin opět po pár minutách, co jsme na sebe jen trapně zírali. „Teď je řada na tobě, nemyslíš? Co táta? Je to furt takovej mručoun?"
Vyprahlo mi v puse. Nechtěla jsem o tátovi mluvit, o kterýmkoli - ať už o tom pravém nebo o Jensenovi nebo o... Paulovi, kterého jsem vlastně do téhle skupiny doteď ani nikdy neřadila.
„Přestalo pršet," vypadlo ze mě nakonec. A opravdu. Skrze tmavé mraky líně prosvítaly ostré paprsky slunce. V duchu jsem jim poděkovala za to, že mě vysvobodily a já konečně mohla vypadnout z Colinova domu. A nechat tu všechno za sebou. Colina, Idrin, tři přání a všechny pocity. Pokračovat dál, jako by se nic nestalo. Jako bych s Colinem nesoucítila a jako bych v něm nenalezla něco jako spřízněnou duši.
Vymrštila jsem se ze sedačky a stále pozorovala svět za okny. „Budu muset jít," vyhrkla jsem. „Slíbila jsem mámě, že ještě nakoupím a už je docela pozdě. A taky o mě bude mít strach a-"
„To je v pohodě," odpověděl mi Colin zcela klidně a zabrzdil tak mé zběsilé vymlouvání se. Pokynul rukou ke dveřím. „Já tě tu přece nedržím," zasmál se.
Sama jsem se pokusila o smích, ale oproti němu to znělo příliš nuceně. „Tak já teda... půjdu. Ehm, mám odnést hrnky nebo tak něco?"
„Ne, to je v pohodě. Klidně jdi, ať si o tebe doma nedělaj strach," blýskl úsměvem znovu. Vstal, aby mě vyprovodil ze dveří.
Už jsem si skoro oddychla, že jsem venku a můžu na Colina zase vesele zapomenout, když mi položil ruku na rameno a řekl:
„A promysli si ty přání, ať můžem začít, jo?"
Zaznamenala jsem jen to, že jsem odpověděla něco na způsob „Jasný", zatímco jsem přehazovala nohu přes kolo a co nejrychleji ujížděla pryč.
I když jsem si namlouvala, že jsem po tom všem v pohodě, byla to lež. Nemohla jsem Colina dostat z hlavy. Jeho smutný výraz a oči plnící se slzami, třesoucí se hlas a fotku jeho zesnulé sestry. Bylo mi z toho hrozně.
Projížděla jsem ulicí směrem k sámošce a připadala jsem si jako při konci světa. Ulice byly úplně prázdné a mokré, šedé mraky stále strašily na nebi a propustily jen trochu slunka. Všechno to jen umocňovalo mou beznadějnou náladu. V puse jsem měla hořko a v očích mě pálily slzy.
Bylo mi jasné, že se Colin prostě nevzdá. Nikdy. Že na mě bude dorážet, vyčítavě mi zavrtávat pohled do zad a doufat, že díky mně odčiní své hříchy. Jenže já pro něj byla příliš beznadějný případ - nestála jsem za to, aby ve mně hledal svou i mou sestru. Nebyla jsem na to ta pravá.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Mladá dámo, kdes jako celou dobu byla?!" vyřítila se na mě máma hned poté, co jsem se celá udýchaná a zpocená dotáhla s taškama domů. Nemohla počkat ani než se dostanu pořádně domů a převleču se?
