Lust (Larry Stylinson)

22-Epilog

Hned jak se za mnou zabouchly dveře, musel jsem se zhluboka nadechnout. Je to dobré rozhodnutí Louisi. Uklidňoval jsem se stále dokola, ale bylo mi to k ničemu. Jediné co jsem chtěl udělat bylo otevřít ty posraný dveře a omluvit se mu. Říct mu, že budu věrný jen jemu, ale on si může chrápat s kým chce. Hlavně ať se na mě nezlobí. Slyšíte jak absurdně to zní. Už jen to, že mám tyhle myšlenky, mě nutí za ním nechat zabouchle dveře už navždy.

"Čau"pozdravil jsem Nialla s úsměvem, když se objevil před chatou. Vydali jsme se na krátkou procházku podél sjezdovky. Měli jsme necelou hodinu, takže by se nevyplatilo chodit někam dál. Byla to zábava. S ním se prostě cítím uvolněně. A vždycky tomu tak bylo. Myslím, že jen Ní mě poznal takového, jaký opravdu jsem. Byli jsme na cestě zpátky když mě Niall zastavil. "Jelikož jsme kousek od chaty asi bych ti měl konečně prozradit proč jsem tě sem vytáhl."zasmál se nervózně. Co. Tohle mělo nějaký důvod. Myslel jsem, že si prostě jdeme jen pokecat. "Louisi opravdu jsem myslel, že k tobě už nic necítím. Prostě...to co jsi mi tenkrát udělal....zasáhlo mě to a bolelo to tak, že jsem si byl jistý, tě nebudu schopný už nikdy milovat. Ale mýlil jsem se. Cítím to tak už delší dobu a to co se mezi námi stalo včera, to mi to jen potvrdilo."moje srdce se zastavilo. Nevěřil jsem tomu co mi právě říká.On...on mi odpustil. "Ty...ty mě stále miluješ?"zmohl jsem se jen na tohle. "Jo"trochu se pousmál. "Pořád tě miluju Louisi"dodal a trochu sklopil zrak. Můj mozek vydal jediný povel. A to, toho roztomilého blonďáka políbit. Přimáčkl jsem na ty jeho polštářky a něžně ho políbil. Když jsem se odtáhl chvíli jsme se na sebe němě dívali. "Ale musíš mi něco slíbit."prolomil ticho. Nemusel jsem se ho ani ptát co. "Já vím Ni. Vím co chceš říct. A slibuji. Přísahám ti, že bych už nikdy neudělal to co tenkrát."odpověděl jsem a odpovědí mi byl už o něco delší a procítěnější polibek.

Když jsem se vrátil do pokoje Harry stále ležela na posteli a možná dokonce i v té samé pozici. "Měl by ses jít obléct, za chvíli máme být na sjezdovce."řekl jsem mu místo pozdravu. "Musím s tebou mluvit."řekl a konečně vstal z postele. "Harry mi dva se už nemáme o čem bavit."odbil jsem ho a přešel jsem ke skříňi. "Miluju tě Lou."řekl náhle a moje srdce se rozbilo rychlosti světla. "Harolde"vydechl jsem a podíval se na něj. "Nemiluješ a jestli to říkáš jen aby sis mě nějak udržel tak ..."skočil mi do řeči. "Ne Lou ne. Říkám to tak protože to tak cítím. Miluju tě a jsem připravený to vykřičet do světa. Vím, že jsem si to měl uvědomit dřív, ale Lou, věř mi že já už nikdy nechci nikoho jiného. Jsi ten jediný koho chci."řekl a chtěl měl políbit. V tom jsem ho ale zastavil. Tohle je to, co jsem po něm tak dlouho chtěl slyšet. Ale jak řekl...je pozdě. "Harry, já ...já ... nevím co říct. Tak moc bych ti chtěl věřit, ale prostě nemůžu. Nemůžu Harry! To co cítím já k tobě je tak zvláštní a silné, ale rozhodně nevím jestli je to správné."vydechl jsem a snažil se zahnat slzy. "Myslím to vážně, Lou věř mi a to co cítíš...prosím nebraň se tomu."říkal to tak rozhodně a připraven na cokoliv. "Chodím s Niallem Hazz...je moc pozdě."odpověděl jsem. V jeho očí se objevila bolest, která mučila i mě. Moje srdce křičelo bolesti, nepřálo si nic jiného než být s ním, ale mozek věděl, že by to nebylo dobře. A občas .... občas prostě musíme poslechnout mozek.

Zbytek lyžáku jsme spolu už nepromluvili. Já byl převážně s Niallem a on s klukama. Zakazoval jsem se na něj koukat, mluvit s ním, nebi nad ním třeba jen přemýšlet. Dost mi to ulehčovalo, že jsme spolu trávili minimum času. Vlastně jsme se vídali jen v noci, když se konečně rozhodl odejít z pokoje kluků na ten náš a to jsem já většinou předstíral, že spím. Pravdou však bylo, že jsem vždycky čekal, než se vrátí. Zpáteční cestu, kde jsme byli nuceni zase sedět vedle sebe, jsme oba prospali. Přece jen to byl náročný víkend. No a ve škole...ve škole se to vrátilo na začátek. Pro Harryho jsem přestal naprosto existovat. Občas se ke mně dostala nějaká historka z jeho divoké noci, ale to bylo všechno. Na konci třeťáku přišla zpráva, že se Harry o prázdninách stěhuje. Takže čtvrťák s náma nedochodí. Když jsem to poprvé uslyšel složilo mě to. Nemohl jsem přestat brečet, ať jsem si to v sobě snažil zakazovat jak jsem chtěl, tak ve mně byla maličká naděje, že se k sobě možná vrátíme, ale postupem času mi došlo, že to bude to nejlepší, co se nám mohlo stát. Takže když jsem prvního září usedl do lavice a v naší třídě chyběl ten kudrnatý kluk s až nebezpečně smaragdovýma oči...byl jsem s tím smířený. Odjel bez rozloučení. Bez posledního objetí. Jednoho dne, prostě zmizel.

Já se moc omlouvám, že to skončilo takhle. Ale upřímně jsem nevěděla jak s tou povídkou pokračovat dál. Doufám tedy, že mi to odpustíte a uvidíme se snad u další povídky a snad i s lepším koncem.❤️❤️❤️