Lust (Larry Stylinson)

3-Okamžitě Zastav!

Čekám na toho prcka dobrou půl hodinu a on pořád nikde. Nervózně prstama bubnuji do volantu, což je jediná věc, která mě trochu zabavuje. Napsal jsem mu už asi miliardu zpráv na messengeru, ale odpověď žádná. Kdyby to nebyl syn ředitelky a nehrozilo tím pádem vážně nemilé setkání s ní, přišel bych k nim a zazvonil. Bohužel naše dráha paní Tomlinsonová ví co jsem zač a myslím, že by nebyla úplně nadšená, kdyby mě uviděla u dveří.
"Měl jsi tu být v pět." zabručel jsem, když po nekonečném čekání konečně nasedl do auta. "Taky jsem tu nemusel být vůbec" odpověděl a hodil na mě pohled, který jasně říkal, že by ocenil abych držel hubu. "Takže?" nadechl se a podíval se na mě. "Takže?" zopakoval jsem po něm nechápavě. "Co po mě chceš? Jasně jsem ti řekl, že o tebe nemám zájem, se školou asi taky nepotřebuješ pomoc, takže chci vědět proč jsi se se mnou musel tak nutně sejít." choval se jako kdyby sedět tu se mnou byl ten největší trest co mohl dostat. "Chci se seznámit se svým spolužákem." odpověděl jsem jednoduše a nastartoval auto. "Měl jsi na to tři roky Stylesi...proč teď?" může se přestat chovat jako kdyby to pro něj bylo mučení? Rozhodl jsem se mu na tohle neodpovídat. Asi bych totiž nezabodoval, kdybych mu řekl, že to je jen sázka. Že mi ho vybral Liam a ja ho prostě do postele dostanu."Tak mi aspoň řekni kam jedeme" vzdychl a opřel si hlavu o okýnko. "Ke mně domů." odpověděl jsem klidně ale za to on vyletěl jak pod elektrickým proudem. "Děláš si prdel? Okamžitě zastav!" křikl na mě. "Můžeš se uklidnit?" otočil jsem se na něj nechápavě. "Nechci k tobě domů." řekl už o poznání klidněji ale o to více pevně. "Můj domov není sídlo ďábla, prostě se uklidni a rozdejchej to" protočil jsem očima. "Řekl jsem ne" odpověděl vážně "A kam teda chceš jet?" vzdychl jsem poraženě a zastavil na kraji cesty. "Chci jet zpátky." řekl tiše a sklopil zrak. "Co?" řekl jsem a za tu jeho bradičku jsem si ho otočil ke mně. "Odvez mě prosím domů." řekl a těma svýma kukadlama na mě tak zoufale koukal. "Proč?" zeptal jsem se a začal uvnitř sebe pomalu taky panikařit. "Protože to nebyl dobrej nápad Stylesi. Nechápu co po mně chceš a opravdu nemám čas na nějaké tvoje hry. Prostě mě jen odvez domu." chvilku na mě koukal a ja se snažil najít slova, která by ho nějak přesvědčila nebo aspoň uklidnila. Ale asi jsem přemýšlel dlouho, jelikož se z ničeho nic otočil a chtěl snad vystoupit a dojít to pěšky. "Co děláš?" sykl jsem a rukou jsem ho přitlačil znovu na sedačku. On se na mě uz celkem dost nasraně podíval a už už chtěl něco říct ale já ho předběhl. "Louisi chápu že jsi zmatený, ale já s tebou opravdu nemám žádné špatné úmysly" jen ti chci opichat prdel tak, že týden nebudeš moct chodit. "chci se s tebou jen trošku víc seznámit. Chci poznat kluka, který s každým vychází a všichni ho mají rádi. Vím, že jsem se o to měl pokusit dřív, ale přeci je lepší pozdě než vůbec. Tak mi prosím dovol tě pozvat ke mně domů, dát si čaj, pokecat a třeba si zahrát nějakou hru na x boxu. Přísahám ti, že na tebe nebudu nic zkoušet" mluvil jsem tak vážně, že bych snad i já sám sobě uvěřil. Viděl jsem na jeho výrazu, že nad tím přemýšlí. "Prosím" dodal jsem smutně a vyšpulil spodní ret. Jeho odpovědi bylo nejdřív zasmání ale pak "Doufám že máš fifu"