Lust (Larry Stylinson)

5-Můžeš Na Mě Přestat Šahat

Aspoň, že je dneska pátek. Byla první myšlenka, která mi proletla hlavou, když jsem vstával z postele. Hodil jsem na sebe oblečení a sešel dolů dát si něco k snídani. "Dobré ráno" usmála se máma když si přisedla ke stolu, kde jsem já naštěstí už jen dojidal. "Dobré" zahuhlal jsem a co nejrychleji do sebe šťouchal poledni kousky buchty. "Harry, ten kluk včera, nebyl to syn vaší ředitelky?" zeptala se a nalila si kávu. "Hm" odkyval jsem ji. "Nemyslím si, že je to dobrý nápad" podívala se na mě káravě a opřela se o židli. "Co myslíš." tahle konverzace mě nudila. Nechápu jak po tom všem má vůbec odvahu se mnou něco takového řešit. "Ty víš co myslím. Nechci abys měl ve škole problémy." mám ji plné zuby. Starám se o sebe už dost dlouho, tak si myslím, že to zvládnu i teď. "A ja nechci aby ses strala s kým spím nebo ne" odsekl jsem a odešel z kuchyně. Slyšel jsem že za mnou něco volá ale nerozuměl jsem ani slovo.
"Asi je zbytečné se ptát, jestli tu je volno." zasmál jsem se když jsem opět stál u Louisovo lavice. "Asi je zbytečné říkat ti, že ne." odpověděl hnusně, ale když se na mě podíval maličko zčervenal. Na malou chvíli se naše pohledy střetly, ale on hned sklopil zrak. Sedl jsem si vedle něj a odemkl si mobil. Myslel jsem, že jsme si to včera užili, tak proč se ke mně pořád chová tak odměřeně. "Ahoj Harry" ozval se dívčí hlas. "Ahoj Embr" odpověděl jsem když si sedla na naší lavici. "Dneska pořádám večírek a tak mě napadlo, jestli by ses nechtěl stavit" říkala to tak lacině, že i kdybych ji teď vzal na záchodky udělala by co bych řekl. "Že jsem o tom nic neslyšel." zasmál jsem se a po očku jsem sledoval Lousie, kterému se už asi po padesáté přehrává to samé video... poslouchá nás. "Nikdo jinej o tom neví" řekla a naklonil se na mě tak že ji vylezly kozy ještě víc než před tím. "Můžeš mě vyzvednout v osm a odvést mě kam chceš" dodala a zkousla si ret. Vážně originální pozvání na rande Embr. "Je mi to líto, ale dneska už něco mám." odpověděl jsem a všiml jsem si malého úsměvu, který Louisovi utekl. "Tak třeba jindy" řekla trochu smutně a odešla. "Na co koukáš." rozhodl jsem se konečně začít konverzaci a položil jsem si ruku na jeho rameno. "Na nic." odpověděl okamžitě a shodil mi ruku. "Co s tebou je?" zeptal jsem se s trochu do něj šťouchl. "Můžeš na mě prosím přestat pořád šahat" sykl a odsunul se. "Hele to s mojí mámou mě mrzí..." nenechal mě to dokončit "Nejde o tvou mamku Stylesi. Prostě si mě nevšímej." odsekl a znova si otevřel mobil. "Co? Vždyť včera to bylo fajn." řekl jsem. Nechápal jsem ho, vždyť včera byl tak uvolněnej. "Na včerejšku mi nepřišlo fajn nic." dal naše konverzace nepokračovala, protože přišla učitelka a hned jak hodina skončil on zmizel. Zbytek dne se mi úspěšně vyhýbal a vždy když byla šance abych si sedl s ním, on si sedl s někým, s kým nikdy předtím neseděl.
Seděl jsem v pokoji a přemýšlel, co se mohlo stát. Možná jsem ho vyděsil. Měl jsem na to jít pomaleji. Ale rozhodně je lež, že se mu tu včera nelíbilo. Pipla mi zpráva na messengeru a když jsem se podíval, kdo to je, byl jsem ještě zmatenější.
Louis Tomlinson :Potřebuji tvou pomoc... Máš řidičák viď?
Já :ehm no jo mám, proč?
Louis Tomlinson: Potřebuji abys mě někam dovez.
Teď už stojím před jeho barákem, abych ho mohl odvézt na chalupu, kterou mají někde v horách. Jeho rodiče ho tam poslali aby přivezl oblečení z půdy. Vždycky v tuhle dobu před Vánocema daruji věci charitě. Jenže Louis se jim zapomněl pochlubit, že přišel o řidičák a vrátí mu ho až za měsíc. A ja samozřejmě jak kreten hned přijel, abych ho tam odvezl a zase přivezl.
"Dík, že jsi tu byl tak rychle." řekl když nastoupil. "V pořádku" odpověděl jsem s úsměvem. "Nebude to trvat dlouho jen popadnu pytle s oblečením a pojedeme zpátky." oznámil a zbytek cesty bylo ticho. Začínal jsem být vážně nesvuj, bylo mi to nepříjemné, chtěl jsem si s ním povídat a smát se... Ne tohle.
"Můžeš počkat v autě" řekl a vyběhl z auta. "Dobře" řekl jsem vlastně už jen sám sobě, protože tu nikdo jiný už nebyl. No řekněme že to taková chvilka není. Sedím tu už půl hodiny a on nikde. Abych si zkrátil čekání otevřel jsem mobil a zpráva která na mě vyskočila, mi vlastně udělala celkem radost.
"Otevřeš prosím kufr" zakřičel na mě ode dveří, kde táhl dva pytle. "Myslím, že to nebude potřeba." zasmál jsem se když jsem uviděl ten jeho nechápající pohled. "Ten most přes který jsme jeli, už není. Zavalila ho lavina a odklízení může trvat několik dní." říkal jsem zároveň ukazujíc mu tu zprávu na internetu. "Asi se u vás budeme muset zdržet"