Jsem jeho sestra

Volejbalový zápas

Takže ve dvě hodiny máme sraz s klukama a půjdeme si zahrát. Je to sice hra, která sice patří do světa mudlů, ale někteří kouzelníci jsou zaseknutí v názoru, že mudlovské hry do našeho světa nepatří. Hrozná blbost.
Oblékám si dlouhé černé leginy a uplejší tričko. Řekněme, že je to první den tady na škole, kdy využiji své funkční oblečení. Musela jsem se nad touto myšlenkou a faktem pousmát. Hned ale moji mysl doslova napadl nebelvírský zrzek jménem George Weasley.  Řekněme, že naše hádka mě spíše mrzí, než abych na něj a také na sebe byla naštvaná. Zhluboka jsem si povzdychla a udělala si vysoký culík. Vzala jsem si i větší mikinu, řekněme že jsem si ji vypůjčila od bráchy, když se nedíval. A teď si ji vezmu s sebou. Úžasný plán. Tak snad ji moc nepostrádal.
Vydala jsem se z pokoje a rozloučila se s holkami, které dělali zbývající úkoly. Možná se pak na nás přijdou podívat, když to stihnou. Řekla jsem jim, že budeme na trávníku před hradem – místo hodiny létání.
Nasadila jsem si bráchovo mikinu a vyšla do společenské místnosti. Kluci už tam byli. Cedric si mě změřil pohledem.
„Jak?“ zněla jeho první věta a ukázal na jeho mikinu.
„Vadí ti to hodně?“ udělala jsem psí oči.
„Ne ani ne, stejně jsem ji moc nenosil.“ usmál se a mávl nad tím rukou.
„Můžeš to brát i tak, žádný z kluků jí nebude koukat na zadek, když jí je tvoje mikina do půlky stehen.“ zasmál se Mike. Cedricovi to tak směšné nebylo. Hodil po něm zvláštní pohled.
„Koukáš mý ségře na zadek?“ pozvedl obočí.
„Ne já ne, ale všiml jsem si, že Weasleyvic dvojčata jsou docela v kole.“ oba dva se na mě podívali. Mike s úsměvem a Cedric už tak moc vesele nevypadal.
„Děláš si prdel?“ Já s Mikem jsme na něj koukali s otevřenou pusou. Nikdy jsme neslyšeli bráchu takhle mluvit. I když to byla docela úsměvná situace, mně ale do smíchu nebylo.
„Neboj, nic s nimi nemám. Možná už nejsme ani kamarádi.“ zlomil se mi hlas. Cedric ke mně přišel a Mike nás tiše pozoroval z gauče. I Helga Mrzimorská přestala připíjet studentům.
„Alex, co se stalo?“ klekl přede mě Cedric a podíval se mi do očí. Bylo mi do pláče.
„My…. My jsme se s Georgem po…. pohádali.“ po tváři mi stékala slza. Svůj zrak jsem sklopila k zemi.
„Ale no tak, ségra. To se dá zase do pořádku.“ objal mě Cedric a já se uklidnila. Obětí mého bráchy má své kouzlo. A to, že kdykoliv mě dokáže uklidnit.
„Tak půjdeme.“ řekl a já už s úsměvem kývla.
Došli jsme k Velké síni a Oliver zrovna přicházel.
„Čekáte dlouho?“ zeptal se jakmile s nám došel.
„Teď jsme přišli.“ řekla jsem s úsměvem. Oliver se na mě podíval – nebo spíš na moji mikinu.
„Není ti trochu velká.“ usmál se a ukázal na mě.
„To je tak, když je Cedric skoro o dvě hlavy vyšší.“
„Alespoň ti kluci nebudou moct koukat na zadek.“ řekl Oliver a já s Mikem jsme se začali smát na celé kolo. Cedric probodával Olivera pohledem a tvářil se hrozně vážně.
„Pojďte už.“ řekl trochu naštvaným hlasem a dal se na cestu. My ostatní jsme ho následovali.
„Řekl jsem něco špatně?“ zeptal se nechápavý Oliver. Zapomněla jsem, že neví, co se stalo u nás ve společenské místnosti.
„Já jsem totiž řekl to samý a Ced je na to docela háklivý. Už se mě ptal, jestli nekoukám Alex na zadek.“ řekl mezi smíchem Mike a Oliver se taky rozchechtal. Mě to přišlo také docela úsměvné.
„Nechte toho oba dva.“ otočil se na ně Cedric s vážným výrazem. Ti dva to ale nevydrželi a nad Cedricovým výrazem se začali smát ještě mnohem víc. I já se začala smát. Když na ně Cedric tak koukal, na ty smějící se trdal, začal se smát taky.
Došli jsme na místo a Cedric roztáhl síť  mezitím co já jsem kluky seznamovala s pravidly. Co a jak, jak se hraje a všechny nezbytné informace. Ještě si vyzkoušeli odpalování míče. Docela to Oliverovi šlo. Mike v tom ze začátku trošku plaval. Dokonce bráchu trefil do zad, když rovnal síť. Ale dostal se do toho taky. Cedric měl také všechno hotové, takže zápas mohl začít.
Já s bráchou jsme se postavili na jednu a kluci (logicky) na tu druhou. Odlehčili jsme si od zbytečného oblečení, jako třeba já od své/bráchovo mikiny. Nechali jsme kluky rozehrát a zápas mohl začít. Brácha stál u sítě, protože je vyšší a já bych tam toho moc s mojí výškou nezvládla. Takže první rána Diggoryho týmu byla má. Nedala jsem velkou, šetřila jsem je, byl to přeci jen jejich první zápas, i přes to, že brácha byl jiného názoru. Prý kvůli těm jejich blbým kecům se s nimi mazlit nemám. Ale já nemám srdce jim tohle udělat. Jsem hodná duše Alex Diggory.
Cedric odpálil u sítě míč a jak by řekl on: rovnou čarou k zemi, hoši. Mike ten míč ani nestihl chytit. A to i skočil, měl dokonce nataženou ruku, ale bod padl do našeho skóre.
„Ty Miku, my musíme hrát a ne jíst trávu.“ říkal se smíchem Oliver, když Mike vytáhl z úst stéblo trávy.
„No jo, moc vtipný Woode.“ zasmál se i Mike, protože chtě nechtě, takhle poznámka byla na místě.
„Hele, dáme do 7 bodů a pak můžeme si buď  vyměnit strany nebo spoluhráče.“ navrhl brácha.
„Ty spoluhráče bychom mohli zkusit. Přijde mi, že jsem tady jediný kdo hraje.“ ozval se Oliver a ukázal na Mika a trávu.
„Už dej pokoj Woode.“ hodil Mike po Oliverovi trávu, která se ale Olivera vůbec nedotkla, protože se rozletěla na všechny strany.
„No tak proč, bude sranda.“  řekl brácha a já kývla.
„Alex, že si pak zahrajeme spolu, ne?“ mrkl na mě Oliver a podíval se na mého bráchu, který…… no se tvářil tak jak tvářil.
„Jasně Olie.“ mrkla jsem na něj i já a brácha se na mě káravě otočil. Kluci se ale začali smát.
„Jen tak mimochodem, Olie mu říká jen jeho babička.“ řekl Mike a to už se smál i Cedric. Oliver se jen zakřenil a hodil po Mikovi míč, který ale nestihl chytit, takže hlavička sedla. To jsme se ale smáli všichni.
Pokračovali jsme dál v zápase. A jak jsme mohli čekat, kluky jsme docela drtili. 7:3. To není špatné na začátečníky.
„Fajn, výměna hráčů.“ zavelel brácha. Mike šel na naši stranu a já šla k Oliverovi. Ten se podíval na mého bráchu, který se docela ksichtil. To, že je Oliver provokatér víme všichni. A já provokuji bráchu celý život, takže když Oliver roztáhl ruce do obětí, rychle jsem k němu přicupitala a objala ho. Mike se začal smát, když Cedric vypustil z úst onu větu.
„Sáhneš na ni ještě jednou a budeš to ty, kdo bude jíst trávu Woode.“ Upřímně, zasmáli jsme se i my dva.
Postavili jsme se na svá místa a začali jsme hrát. Brácha nám tentokrát možnost rozehrání nedal. Myslím, že to bude nejspíš kvůli obětí.
Zápas byl velmi těsný. V jeho samotné polovině se na nás přišli podívat holky. My s Oliverem jsme byli dobrý tým. Vážně mu to šlo. Proto to také skončilo 7:5 pro nás.
„Takhle se to dělá Cedricu!“ řekl Oliver. Naše vítězství jsme stvrdili společným plácnutím.
„Moc se nenaparuj Olivere. Jestli se někdy příště sejdeme, výhra bude naše.“
„Taky bych si to ještě zopakoval, ale nevím, jak se mi to bude křížit s famfrpálem.“ zapomněla jsem, že je Oliver až takový blázen do toho sportu.
Jelikož za chvíli bude čas večeře, začali jsme uklízet věci. Holky řekli, že tam na nás počkají. Já jsem si oblékla mikinu a upravila si svůj ohon. Chtěla jsem se jít napít, ale jelikož naše společné pití brácha vypil (mimochodem, bylo moje, jen si ho Cedric zapomněl vzít), takže jsem neměla absolutně nic.
„Ale no tak Cedricu, tohle nebylo nutný,“ řekla jsem, když mi s úsměvem podal prázdnou flašku.
„Nemáš se objímat tady s tím.“ kývl na Olivera, který tam stál s úsměvem a také zrovna pil.
„Na, napij se ode mě, když tě tady brácha tyranizuje.“ Podal mi svou flašku a já na něj vděčně pohlédla.
„Ty si nedáš pokoj Olivere.“ řekl s úsměvem brácha a také si oblékl svoji mikinu.
„No co, nenechám ji umřít žízní.“ převzal si ode mě svou flašku, kterou jsem mu podávala.
„Tak na ni nesahej.“ Cedric bral do ruky míč a s výhružným výrazem, který mu ale kazil jeho úsměv, se na Olivera podíval.
„Vůbec nechápu, o čem to mluvíš.“ dal mi ruku okolo mého pasu a přitáhl si mě k sobě. Cedric po něm hodil míč, který Oliver samozřejmě chytil.
„Pojďte! Umírám hlady!“ uslyšeli jsme Mika, který už na nás čekal. I my jsme měli hlad. Podívala jsem se, jestli jsme tam nic nenechali a když tam nebylo, tak jsem se připojila k ostatním.