Jsem jeho sestra

Vánoční čas

Je to tu. Čas na který se mnoho studentů těší. Někdo víc a někdo míň. Já tento čas mám nejraději z celého roku. Všichni se snaží být milí a nehádat se. Učitelé polevují od domácích úkolů a testů.
Seděla jsem na hodině Kouzelných formulí a odpočítávala poslední vteřiny do konce hodiny. Těšila jsem se domů.
„Tak moji milí,“ zvolala z ničeho nic profesorka, „přeji Vám všem krásné Vánoční svátky a pro tento rok Vás propouštím. Uvidíme se příští rok.“ Tohle mi úplně vypadlo z hlavy. Ty suché vtipy typu: Uvidíme se za rok! nebo Ahoj příští rok! O můj Bože. To i zpěv Buclaté dámy mi byl milejší.
Když jsem si balila své věci a s holkami odcházela docela rychlejším tempem na oběd, do někoho jsem omylem vrazila. Ajta krajta. Jak jinak říct to, že jsem vrazila zrovna do Draca Malfoye, který byl obklopen svými přáteli, kteří po mě hodili pohrdavý pohled.
„Koukej kam šlapeš.“ řekl povýšeně.
„Promiň, neviděla jsem tě.“ řekla jsem rychle a chtěla se vyvarovat jakémukoliv konfliktu. Draco byl ale nejspíš jiného názory.
„Tak si kup brýle, nebo na to tvůj tatíček nemá, co?“ svým slovům dodal ten urážlivý podnět až když předvedl jeho křivý úsměv.
„Není třeba, když debily potkáš na každém rohu.“ sladce jsem se usmála a odcházela do Velké síně. Od zmijozelské partičky jsem pouze slyšela nadávky na mou osobu. Nechtěla jsem to ale řešit. Chtěla jsem se najíst a sbalit si, abych konečně mohla jet domů.
Když jsem vycházela ze sprchy, abych si mohla zítra zabalit ty zbylé věci, uslyšela jsem  z pokoje své jméno.
„Alex! S Hannah už máme hlad, nepůjdeme na večeři?“ zeptala se Susan a já vyšla ven. S mokrou hlavou, černými kalhoty a volným bílým tričkem.
„Jasně jen…. Hani, mohla bys, prosím?“ ukázala jsem na své vlasy. Má spolubydlící ihned pochopila, o co mi šlo. Vytáhla svou hůlku, vlasy si vysušila a upravila. Jak holky říkají, že nakulmované vlasy mi sednou. No odbíjet jsem se nenechala.
„Myslíte, že bude vadit, když půjdu takhle?“ ukázala jsem na své oblečení.
„Ne, já taky nemám školní uniformu.“ řekla Susan a já si teprve teď všimla, že ji nemá ani Hannah. Všechny tři jsem se na sebe usmáli a pak se vydali do Velké síně.
U mrzimorského stolu už seděl Mike i brácha. Sedli jsme si k nim.
„Sbaleno?“ zeptal se brácha a podíval se na mě.
„No skoro, už mi zbývají jen takové ty malé věci, však víš.“ mávla jsem nad tím rukou a Cedric kývl.
„Víš co bych si dal?“ řekl z ničeho nic Mike a my všichni jsem se na něj podívali.
„Ellie od nás z koleje?“ zasmál se brácha a mi se k němu s holkami přidaly. Ellie, dívka která seděla skoro na druhé straně stolu, hnědé vlasy a nekonečně mnoho energie.
„Ty jsi fakt vůl Diggory.“ hodil Mike po mém bráchovi kapesník.
„Co je, ty sis mě taky dobíral kvůli Alex.“ kapesník mu zpět vrátil.
„Neštvi mě, nebo k Vánocům dostaneš hlínu se Snapovo podobiznou.“ Můžu vám říct, že to nebylo zrovna dobré načasování si utahovat z profesora. Jen totiž Mikovi se může stát, že když o někom mluví, stojí přímo za ním.
„Potřebujete něco pane Reede?“ Snapův chladný pohled a tmavé oči propalovali Mikovu tvář.
„Ne pane, nic.“ Mikův hlas byl skoro neslyšitelný.
„Dobře. Doufám pane Diggory, že si mou podobiznu od pana Reeda vystavíte v pokoji.“ pak se otočil a v tichosti odešel. Já jsem se vedle bráchy pochechtávala.
„Alex nech toho.“ řekli mi Mike i brácha najednou.
„To nejde.“ začala jsem se postupně smát ještě víc. Tím pádem, se na nás začalo víc studentů otáčet.
„Alex nech toho.“ řekl mi brácha a pomalu se také hihňal.
„Hlína se Snapem u Cedrica v pokoji.“ řekla jsem a to byla jediná záminka, abychom se s bráchou rozesmáli na celé kolo.
„Potřebujete něco pane Reeede?“ citoval Cedric profesora Snapea. Už i holky se začaly smát a dívala se na nás skoro celá Velká síň. Kromě učitelského sboru, ty si všímali svého.
„Ty jo. Jako by nestačilo, že to musím trpět s jedním Diggorijčetem, já to budu muset trpět s dvěma pakama, který se kvůli pitomý hlíně budou řezat půl hodiny.“ odpověděl ledabyle Mike a my se Cedricem se jako na povel slova hlína začali ještě víc smát. Holky už taky z posledních sil držely svůj smích, který se každou chvilkou dral nahoru víc a víc.
„Ten ti to dá sežrat.“ řekl Cedric a utřel si slzu, kterou mu způsobil smích.
„Nakonec to bude Snape, kdo bude kreslit tvůj obličej. Pane Reede, máte raději hlínu hnědou nebo černou?“ imitovala jsem Snapea a opět jsem se s Cedricem rozesmála na celé kolo. I holky se začali smát.
„Moc vtipný Alex.“ do konce večeře s námi Mike nemluvil. Když si ale bráchu zavolala profesorka Prýtová, Mike mě namočil do svého plánu. Naznačil mi, abych mu podala Cedricovo pití. To jsem taky tak udělala. Mike mávl hůlkou a z dýňového džusu se stalo něco jako želé. Na první pohled se to ale nedalo rozpoznat. Rychle jsem pití vrátila na místo. S Mikem jsme si vzali své vlastní pití a holky tomu všemu přihlíželi.
Když si k nám Cedric znovu přisedl, stejně tak jako my, se chtěl napít. Jenže když svou sklenici nakláněl, želé se mu rozpláclo po celém obličeji. Nechyběl jediný kout obličeje, které by nezůstalo čisté. S Mikem jsem propukli v pořádný smích. Začala jsem tušit, že bráchova odplata se neprodleně blíží a tak jsem se začala stahovat – šoupala jsem se od bráchy jak jen to šlo. Zvedala jsem se od stolu hned po té, co Cedric hodil po Mikovi své obličejové želé. Pak se otočil na mě. Jeho psychopatický výraz mě propálil a já začala utíkat pryč z Velké síně. To už nás sledovali i učitelé a všichni přítomni v místnosti. Zahnula jsem za roh, když jsem v dálce viděla Olivera a ještě nějaké kluky. Všichni se na mě dívali.
„Co je Alex? Honí tě Protiva?“ zasmál se Oliver.
„Něco horšího, brácha!“ zakřičela jsem udýchaně.
„No vypadá nebezpečně.“ usmál se.
„Pomoz mi prosím, já nechci skončit s želé na obličeji.“ naléhala jsem, když jsem byla dvacet metrů od něj.
„No ale jak -“ nestihl to doříct, protože jsem mu své ruce obmotala okolo hrudníku a silně se ho držela. Na svých zádech jsem cítila jeho ruku.
„Ale no tak Cede, je to přece tvá mladší ségra.“ řekl Oliver, když k nám došel.
„Jo, ale ty ne.“ řekl a Oliverovi se rozpláclo želé na hlavě. Odtáhla jsem se od svého ochránce, který měl na vlasech želé, stále se usmíval.
„Takže tohle nám za svou dobrotu?“ podíval se na mě a já pak směřovala svůj pohled k Cedricovi, který se tvářil vítězoslavně. Když jsem se ale otočila, Oliver mi želé rozplácl po obličeji.
„Vítej v klubu sestřičko.“ zasmál se Cedric a společně s ním my všichni, kteří jsme tomu přihlíželi.
Dorazili jsme všichni společně zpět do Velké síně. Spousta očí vysela na nás, ale my jsme všichni věděli proč. Je přece naprosto normální věc, že do Velké síně přijdou studenti s želém na hlavě nebo na obličeji.
„Olivere, my si půjdem sednout. Zkus se nějak zbavit želé na hlavě, ať  nám to nepadá do jídla.“ řekl jeden z kluků, kteří šli s Oliverem. Oliver se ale otočil na mě.
„Prosím.“ poklekl a já mu nechala želé zmizet z hlavy.
„Nemáte zač pane Woode.“ sladce jsem se usmála. Úsměv mi oplatil.
„Děkuji slečno Diggory.“ vzal moji ruku a věnoval mi na ni symbolický polibek.
„Neštvi mě.“ řekl brácha a už chtěl po Oliverovi hodit další nálož. Ten ale uhnul a já stačila zasáhnout dříve, než to mohlo zasáhnout někoho jiného.
Vraceli jsme se ke stolu a holky se na mě usmívali jako dvě Sluníčka. Docela jsem zapomněla, s čím jsem se jim svěřila. Nenápadně jsem zakroutila hlavou na znamení ne, ale holky se nedaly odbýt a jejich směr kývání hlavy ukazoval na ano.
„Cítím nějakou holčičí komunikaci tady.“ ozval se Mike, když jsme si brali věci k odchodu. Jeho tvář už dávno byla vyčištěna od želé.
„Ty jo, byl by jsi i dobrá holka.“ řekla Hannah a my jsme se všichni opět rozesmáli.
„Hele jsem já dneska terč nějakých žertíků nebo co?“ zakňučel.
„Buď rád, že si z tebe nedělají terč Weasleyovic dvojčata.“ řekl s úsměvem Cedric po tom, co ho pozdravilo pár holek z Havraspáru.
„No ale nevyvrátili moji teorii o holčičí komunikaci.“ Mike se tvářil opět vítězoslavně a hrdě.
„No tak to byla taková krátká komunikace, nic víc.“ dodala Susan a Mike drcnul Cedrica do žeber svým loktem.
„No jo, tak jsi na to přišel. Bystrozor.“ dodal Cedric a dál jsme se věnovali tématu Štědrý den a dárky.
„Nemám absolutně nic.“ řekla jsem, když jsem si uvědomila, že jsem na tohle vůbec nepomyslela.
„Kruci Alex, já taky ne.“ řekl brácha a oba dva jsme se na sebe vyplašeně dívali.
„Budeme mít ještě nějaký čas se podívat po Londýně, ne?“ dala jsem do svého hlasu naději.
„No to budeme muset ale hned jak se vrátíme ze školy. Napíšeme tátovi, že na nás čekat nemusí. Půjdeme pěšky.“ já se zarazila nad poslední větou.
„Ty chceš táhnout ty těžký kufry sám celou dobu.“
„Máš snad jiný nápad?“ zakroutila jsem hlavou. Opravdu mě nenapadal jiný způsob, jak bychom to měli udělat.
„Dobře, ale musíme mu napsat teď.“ Cedric kývl a hned jak jsme došli do společenské místnosti, začali jsme sepisovat dopis pro tátu.
Dobíhala jsem do sovince. Nebyla jsem ani nějak slušně pro toto počasí oblečená. Takže i za běhu mým tělem proudil mráz.
Když jsem našla naši sovičku, přivázala jsem ji dopis a vyslala na cestu. Na to, že cesta trvá takovou dobu, tak tady, kde alespoň tolik nefouká, strávíte malou chvilku. Cestou zpátky mi málem uklouzla na schodech, ale díky Bohu, nějak jsem to vyrovnala.
„Copak Diggory, píšeš tatíčkovi o nové oblečení na zimu?“ ozval se přede mnou hlas. To mě donutilo zvednout hlavu. Pak jsem tam viděla zmijozelského blonďáka.
„Ahoj Draco, taky tě ráda vidím.“ sladce jsem se usmála.
„Neoslovuj mě tak. Takhle mě oslovují pouze přátelé.“ štěkl po mně.
„Diggory mě zase oslovují jen ubožáci.“ usmála jsem se a odcházela.
Ve společenské místnosti bylo rušno. Všude procházeli studenti, kteří se vraceli na svátky domů. Mezi nimi byl i brácha, který po mě hodil tázavý pohled. Kývla jsem hlavou na ano. Ukázala palec nahoru a já si šla dobalit zbylé věci, které ráno nebudu potřebovat.
Další den jsme s holkami vstali brzy. Vlak odjíždí v deset. S holkami jsme byli už připravené, když nám na okno někdo zaťukal. Poznala jsem o koho jde. Dva Zametáky, zrzavé vlasy a usměvavé obličeje. Otevřela jsem dvojčatům okno.
„Co blbnete kluci?“ řekl jsem, když oba přistáli v našem pokoji.
„Takže takhle to mají Mrzimorští zařízený.“ rozhlížel se George.
„Chtěli jsme se rozloučit. Na Vánoce zůstáváme taky, rodiče odjíždí za bráchou do Rumunska.“ pověděl mi Fred a přivedl zpět na zem, když se rozhlížel po našem pokoji.
„Jo a chtěli jsme ti taky něco dát, když tedy od tebe máme tyhle prstýnky.“ ukázal George na balíček, který byl příšerně zabalený.
„Bože můj tohle tak příšerně zabalený, ale je to tak krásný.“ začala jsem se smát, ale zároveň jsem byla tak na měkko, že se mi můj hlas začal třást a chtělo se mi brečet.
„Tady je někdo citlivka.“ řekl Fred a objal mě.
„Vy jste úžasní.“ řekla jsem, když jsem objala i George a převzala si od nich dárek.
„My víme.“ řekli nastejno. Nezůstali dlouho, vlastně mi jen předali dárek, rozloučili se a byli pryč.
„Kdo to byl?“ řekla Susan, když s Hannah vykoukli z koupelny.
„Oliver?“ dodala Hannah.
„Vždyť  byli dva.“ podívala se na ni Susan. Hannah jen pokrčila ramena.
„Byli tady Fred a George. Dali mi dárek v Vánocům.“ ukázala jsem. Hannah se rozesmála.
„Bože to je opravdu příšerně zabalený.“ dodala a Susan už také měla na tváři úsměv.
„Tak půjdeme na snídani?“ řekla jsem a položila dárek na svůj kufr, který už byl připraven k odjezdu.
Ve Velké síni bylo opět rušno a studenti, kteří se dnes, stejně jako my, vraceli domů, chtěli být co nejdříve připraveni. U snídaně jsme byli potichu, když jsem uviděla své nebelvírské kamarády, omluvila jsem se holkám a šla se s nimi rozloučit.
„Ty taky jedeš domů?“ zeptala se mě Hermiona. Já kývla na souhlas.
„Chceš se k nám přidat? Abys nemusela být s někde sama.“ nabídla jsem ji a ona s úsměvem kývla.
„Tak vy dva se tady mějte.“ otočila jsem se na Harryho a Rona.
„Jasně, ty taky.“
„Ty taky Alex.“ odpověděli a já se vrátila zpět k Mrzimorskému stolu, kde už seděl Cedric a Mike.
„Kde jste se tu vzali?“ přisedla jsem zpátky k nim.
„Přišli jsme, když si se bavila s Harrym, Ronem a Hermionou.“ řekl brácha a já se na něj udiveně podívala.
„Ty je znáš?“ dodala jsem ke svému výrazu.
„No tak Pottera zná každý a ty dva co byli s ním.“ ukázala na holky, které se na mě sladce usmáli. I já se usmála a dojedla svou ovesnou kaši.
„Jak to můžeš jíst.“ ohrnul Mike nos nad moji kaší.
„Náhodou je to dobrý.“ bránila jsem svou kaši.
„Nehádejte se, prosím vás.“ řekl brácha a my ztichli.
Když jsme se všichni vraceli pro kufry, abychom je mohli vzít k vlaku. Byli jsme domluveni, i s Hermionou, že se sejdeme v půl desátý u hlavní brány.
„Holky,“ řekla jsem holkám,když holky dobalovali ještě poslední kusy, „já si půjdu stoupnout k hlavní bráně a počkáme tam na vás, ale musíte máknout.“ řekla jsem a holky na mě kývly.
Odcházela jsem ze společenské místnosti a mířila si to rovnou k hlavní bráně.
„Hele podívejme kdo tady je…“ slyšela jsem za sebou slizký hlas. Moc dobře jsem věděla, kdo to je.
„Tobě taky veselé Vánoce, Draco.“ usmála jsem se. On s zarazil a díval se na mě jak kdyby ho vzal trol po hlavě. Nic ale neříkal a odešel. Já došla k hlavní bráně. Kolem mě procházela skupinka z Nebelvíru. Jeden z nich ale z davu odbočil a šel mým směrem.
„Veselé Vánoce, Alex.“ usmál se na mě hnědovlasý klučina.
„Tobě taky Olivere.“ usmála jsem se a pořádně jsme se objali.
„A ten volejbal nebo jak se ta hra jmenuje, tak ji budu chtít zopakovat. A já tě třeba naučím něco z famfrpálu.“ mrkl na mě a já se znovu usmála. Bože proč mi to dělá.
„T-to bude f-fajn.“ můj upřímný úsměv nahradil úsměv z nervozity. Naopak ten jeho se rozšířil.
„Tak fajn. Takže po svátcích, Diggory.“ řekl a odcházel.
Postupně po Oliverově odchodu začali přicházet ostatní. Hermiona přišla jako první, takže jsme si mohli v klidu popovídat. Pak přišel brácha s Mikem a s Hermionou se seznámil. Nakonec dorazili holky a my mohli vyrazit, sice jsem měli menší zpoždění, ale to nevadilo. Hlavní bylo, že jsme ten vlak stihli.
Sedli jsme si do prázdného kupé a odložili své teplé oblečení a posedali si. Naše téma bylo docela jednoduché. Probrali jsme profesory na škole, taky jsme odpověděli na Hormioniny otázky: Co to mělo včera být a proč jsme po sobě házeli želé. Všichni jsme se smáli, znovu. Když všichni najednou ztichli a podívali se do uličky, kde procházel samotný Draco Malfoy a pohledem zavítal do našeho kupé. Když jsem ale navázali oční kontakt, odstrčil dívku, která šla pomalým tempem před ním a pak zmizel.
„Co to mělo být?“ zeptal se Mike po chvilce ticha a podíval se na nás všechny.
„To netuším.“ odpověděla jsem, i když jsem věděla, že to byla spíše řečnická otázka.
„To spíš vypadalo, jakoby měl zmijozelský princ pro někoho slabost.“ řekla Susan a podívala se na mě. Po jejím pohledu se na mě otočili všichni ostatní.
„Nebuď blbá Susan. S ním jsem se už tolikrát chytla, že to spíš byl výraz Příště tě dostanu, Diggory.“ mávla jsem nad tím rukou.
„Jo, to určitě bude ono.“ řekl Cedric rozhodně.
„No ale Cede, tvoje ségra patří mezi nejhezčí holky z ročníku, tak…“ Mike to ani nedořekl, když mu Cedric skočil do řeči.
„Sklapni Miku.“  s holkami jsme se všechny pousmáli. Pak se ke mně naklonila Hermiona.
„Já s Mikem souhlasím.“ mrkla a usmála se. I já její úsměv oplatila. Bylo to milé, ale zároveň nepříjemné. Nevím, jak to popsat.
Dorazili jsme do Londýna. Holky postupně odcházeli se svými rodiči.
„Hermiono, kde jsou vaši?“ zeptal se Cedric.
„Za pět minut tu budou.“ usmála se.
„Chceš abychom s tebou počkali?“ navrhla jsem.
„To byste byli úžasní.“ odpověděla. Se Cedricem jsme si sedli na kufry a povídali si o tom, co Harry a Ron asi dělají. Jestli se vrátíme a škola bude pořád stát, nebo ji Fred a George stihnou zdemolovat.
„Hele Hermiono, kde bychom našli obchod, ve kterém bychom mohli koupit nějaké pěkné dárky.“ zeptala jsem se narychlo.
„No hele běžte na ulici St. Goerge a tam nedaleko ní je obchodní centrum. Jsou tam ale i postranní obchody a kdyby vás přepadl hlad, nedalo je fast food.“ usmála se.
„Díky. A hele, nejsou to vaši?“ ukázala jsem na manželský pár mířící k nám.
„Ano, jsou. Děkuji, že jste se mnou počkali.“ usmála se. My jsme se s ní rozloučili a Hermiona za svými rodiči.
„No, tak jdeme. Čeká nás dlouhá cesta.“ řekl Cedric. Oba dva jsme popadli kufry a vydali se na cestu.
Procházeli jsem okolo mnoha lidí, kteří se na nás divně dívali. Není totiž zvykem, po Londýně tahat s sebou velké kufry. My jsme ale chtěli jediné, dostat se na ulici svatého George a vyřídit pár věcí, na které nebylo tolik času, jak jsem předpokládali. Počasí tady v Londýně, jak je zvykem, je velmi proměnlivé a to poslední co bychom chtěli, aby nás potkalo, byl déšť. Štěstí se na nás nakonec stejně usmálo a slunce prorazilo skrz mraky.
„Brácha, támhle.“ ukázala jsem na obchodní centrum.
„Paráda, už mě bolí ruce.“ zasmál se a my vešli.
„Fajn tak já vlezu tady do obchodu a sedneš si tady na lavičku a počkáš? Pak se vyměníme.“ usmál se a já souhlasila. Sedla jsem si na lavičku a poslušně čekala. Připadala jsem si jako hlídací pes.
Po deseti minutách čekání si vedle mě někdo přisedl. Brácha to ale nebyl. Byl asi stejně starý jako já.
„Ahoj, známe se?“ zeptala jsem se nejistě.
„Možná to bude znít divně, ale jako bych tě znal.“ usmál se na mě nervozně.
„A můžu ti tedy nějak pomoct?“ rychle jsem se podívala do obchodu, kde byl brácha. Neviděla jsem ho tam, takže je někde vzadu a já mám alespoň čas si tady popovídat, aniž by ho někdo propaloval pohledem.
„No vlastně jo. Co takhle mi prozradit jméno?“ znovu se usmál.
„Jsem Alex. Alex Diggory.“ podala jsem mu ruku.
„A já jsem Brian. Brian Brown.“ přijal moji ruku. Jeho jméno mi něco říkalo, jako bych už někoho takového znala. Kdysi.
„Tak dobře Briane, s čím ti můžu pomoct?“ zeptala jsem se s úsměvem.
„Spíš můžu pomoct já tobě, Alex. Všiml jsem si, že ty kufry tady, nejspíš s tvým bráchou, taháte po celým cetru.“ zasmál se.
„No vlastně máš pravdu. Potřebovali jsme trochu čas nakoupit něco na Vánoce a s tátou za zadkem by to nešlo.“
„Jo takhle. No hele, táta je policista a může vás svést pak domů. Jestli vám to tedy nevadí. Ale budete mít toho nejspíš dost, jak tak koukám.“ v tom k nám dorazil brácha.
„Zdravím.“ řekl ledovým hlasem a nesl tašku v ruce.
„Cedricu, tohle je Brian. Nabízí nám, že nás jeho táta, který je policista, že nás může odvést.“ usmála jsem se.
„No já nevím Alex.“ pohledem nás oba dva sjel.
„Nenutím vás, ale můžu vám alespoň s kufry pomoct.“ bránil se Brian.
„A co tě k tomu dovedlo. Vážně, kdo chodí po Londýně a nabízí lidem pomoct s kufry. Co za to budeš chtít.“ zeptal se podezíravě brácha. Musím uznat, že měl pravdu.
„Ne, já jen že ze staré známosti bychom si mohli pomoct.“ podíval se na nás. My jsme si s bráchou vyměnili nechápavé pohledy.
„Ze staré známosti?“ s nechápavým tónem hlasu.
„No jasně. Jsem ten Brian, co s tebou chodil do školky, před tím, než si přestoupila na jinou školu, jsme se denně vídali.“ usmál se. Najednou jsem ho poznala.
„Briane! Můj Bože, já jsem tě nepoznala.“ řekla jsem s radostí a objala ho.
„To je malý Brian? Kecáš.“ řekl brácha a společně si plácli. Všichni jsme se znali od malička. Hráli jsme si společně na hřišti. Takhle se poznal i s mým bráchou.
„Už jsem si myslel, že mě nepoznáte.“ usmál se.
„No málem ne.“ také jsem se na něj usmála.
„Tak co, chcete pomoct s těmi kufry? Táta lítá někde tady.“ ukázal rukou na obchody za ním.
„Briane?“ řekl za ním muž v uniformě.
„Tati, pamatuješ si na Alex a Cedrica Diggory?“ ukázal na nás dva. My jsme s bráchou slušně pozdravili.
„Já vás málem nepoznal.“ usmál se a na uvítanou si s námi podal ruce.
„My Briana také málem ne.“ řekl Cedric s úsměvem.
„Já ho taky někdy nepoznávám. Pořád se hrabe v autech a motorkách, jednou přišel tak ušpiněný, že jsem ho málem vzal baseballovou pálkou.“ zasmál se a my také. Jen ta představa byla vtipná.
„Dobrý tati, hele, nemohli bychom jim třeba pomoct s těmi kufry?“ ukázal na naše kufry.
„Jasně, máte všechno, nebo ještě něco potřebujete?“ zeptal se Brianovo táta.
„Ještě bych potřebovala sehnat pár dárků.“ odpověděla jsem.
„V pořádku. Cedricu, co kdybychom dali kufry do auta a Alex a Brian tady oběhají obchody a pak za námi přijdou. Brian ví, kde parkujeme.“ Cedric souhlasil. Já si vzala svoji peněženku a s Brianem jsme se vydali jsme se vstříc davům.
Brian mi pomáhal s výběrem dárků. Koupila jsem jak pro tátu a bráchu, tak pro Hermionu, holky.
Jakmile jsme zavítali do obchodu pro sportovní potřeby, zahlédla jsem tam proteinové tyčinky.
„Jestli znáš nějakého fakt sportovce, je tohle docela dobrý nápad. Někdy to sám jím, když mám závody a nechci se nějak moc přejíst.“ řekl mi Brian a ukázal na tyčinky, na které jsem se dívala.
„Závody? Nevěděla jsem, že takhle sportuješ.“ usmála jsem se na něj.
„To není sport jako takový,“ podíval se na mě a také se usmál, ale úsměv mu rychle zmizel, „jezdím v autech. Jsou to juniorské závody. Pro spoustu lidí to ani sport není, ale i tak je to náročné.“
„Ty závodně jezdíš? To je pecka, ne?“ povzbudila jsem ho.
„To ano, hrozně mě to baví. Jak v autě, tak na motorce, ale sportu lidí ten sport nerespektuje.“
„No tak snad mě jednou svezeš, ať už v autě nebo na motorce.“ usmála jsem se na něj. Jeho nálada byla teď mnohem lepší.
„To si piš.“ řekl a pomohl mi vybrat nejlepší tyčinky, které podle něj měli nejlepší příchuť.
Když jsme přicházeli na parkoviště, uslyšeli jsme smích. Dívali jsme se po jeho zdroji. Po chvilce jsme ho našli, byl to můj brácha s Brianovo tátou, kteří se smáli na celé parkoviště. Když nás zahlédli, Brianův táta mi pomohl naložit dárky. Nasedli jsme do auta a odjeli jsme.
Cedric Brianova tátu navigoval ze sedadla spolujezdce a já s Brianem seděla vzadu. Když jsme se ocitli u našeho baráku, všichni jsme vystoupili. Přišli jsme k našim domovním dveřím a Cedric zazvonil. Táta otevřel a uvítal nás s otevřenou náručí. Poznal i Briana a jeho tátu, také je pozval k nám.
Všichni jsme si společně v kuchyni povídali a smáli se. Brian nám víc přiblížil jeho koníček a závody. Najednou jsem měla hroznou chuť  to zkusit.
Společně jsme proseděli minimálně 3 hodiny, než nadešel čas loučení.
„Počítej s tím, že tě přijdu zase navštívit.“ pověděl mi Brian hned po té, co jsme se objali.
„Musíš to ale stihnout přes prázdniny, já pak zase mizím.“ řekla jsem s úsměvem a Brian kývl. Pak se rozloučil s bráchou a tátou a já se rozloučila s Brianovo tátou.