Jsem jeho sestra

Jsem jeho mladší sestra

Zdravím, jmenuji se Alex Diggory. A jak už jste z mého jména poznali, jsem příbuzná ke známému Cedricovi Diggorimu. Nebo lépe řečeno jsem jeho mladší sestra. O mně se ale moc nemluví, jsem spíš schovaná ve stínu svého bratra. Stejně jako otec je Cedric v Mrzimoru. Naše matka byla v Nebelvíru.

Je 1. září 1991 a já se Cedricem nastupuji do Bradavického expresu hned po té, co jsme prošli zdí mezi nástupištěm 9 a 10.
„Alex, neboj se, bude to dobré.“ začal mě můj starší brácha uklidňovat, když viděl, jak se tvářím. Rozloučili jsme se s tátou a nechávali ho doma samotného.
Když myslím tím samotného, tak úplně samotného. Naše maminka umřela, když byl Cedric v prvním ročníku. Byla bystrozorka a byla na stopě jednomu z příznivců pána Zla. Člověk by čekal, že když zmizel, že se jeho příznivci stáhnou. Alespoň to jsme si to říkali my se Cedricem, naši ovšem tvrdili opak. No a pak se jednoho dne mamka z práce nevrátila. K večeru k nám přišla sova o jejím úmrtí. Taťka se z toho nikdy nevzpamatoval, ale už je to lepší. Cedricovi jsme to řekli, až když přijel na jarní prázdniny domů. Ten rok se u nás doma nikdo nesmál. Já často sedávala sama v pokoji a nechtěla taťku obtěžovat, Cedric za mnou ale často chodíval.
Jednoho večera jsem slyšela hádku mezi Cedricem a tátou, kdy se hádali kvůli tomu, že táta na mě nedává pozor a nezajímá se o mě. Z té chvíle, kdy jsem seděla na schodech a poslouchala, se mi do paměti vyryla Cedricova věta: Jí taky umřela máma! Stejně jako my všichni pláče v pokoji a je tam celý dny zavřená. Chápu, že je to těžké, i pro mě to není jednoduché, taky mi chybí, ale ona teď  potřebuje tátu víc než kdy dřív! Ještě toho večera mě Cedric naučil posílat dopisy sovou a napsal mi na malý papírek číslo jeho pokoje a vždycky, když se něco dělo, vzala jsem pergamen, brko a inkoust a napsala pár srdceryvných řádků, na které mi přišla vždy povzbudivá odpověď a pár rad k tomu.
Teď do Bradavic odjíždím se Cedricem a naposledy jsem pořádně tátu objala.
„Tady je vagon pro prváky. Najdi si volné místo a nebo si sedni k někomu, kdo ti bude sympatický. Udělej si nové přátelé Alex.“ usmál se na mě a každý jsme se vydal jinou cestou. Jak jsem procházela kupé, míjela jsem blonďatého kluka, který se právě seznamoval s dalšími dvěma kluky. Vlasy blonďatého chlapce byli na můj vkus až moc ulízané. Pokračovala jsem a přišla jsem k poslednímu kupé, kde seděli chlapci. Jeden byl zrzavý a druhý měl tmavé vlasy a brýle. Otevřela jsem dvěře a slušně jsem se zeptala:
„Ahoj, je tu volno? Všude je plno.“ oba dva na mě upřeli své pohledy a přikývli. Vešla jsem do kupé a sedla si naproti tmavovlasému chlapci.
„Jsem Ronald Weasley.“ podal mi ruku zrzavý chlapec. Jeho ruku jsem přijala a řekla své jméno.
„A já jsem Alex Diggory.“ podala jsem si s Ronem ruku.
„Já jsem Harry Potter.“ podal mi ruku druhý chlapec. Zůstala jsem udiveně sedět a jeho ruku přijala.
„Alex Diggory.“ řekla jsem znovu své jméno a stále jsem nemohla uvěřit svým uším.
„Děje se něco?“ zeptal se mě Harry.
„Nene, jen jsem netušila, že potkám zrovna tebe…. A….. opravdu máš tu….. jizvu?“ bylo mi trapné se ho ptát na něco takového, ale má zvědavost mi nedala.
„Jo mám.“ Harry to vzal docela sportovně a s úsměvem si odhrnul vlasy a já mohla vidět jeho jizvu ve tvaru blesku.
„Alex, nejmenuje se tvůj taťka Amos Diggory?“ zeptal se mě Ron a já přikývla.
„Proč se ptáš?“ zeptala jsem se s úsměvem.
„Můj taťka o něm včera mluvil, dělají spolu na ministerstvu kouzel. Můj taťka je….“
„Arthur Weasley! Ano, tvého taťku znám, hodně nám tvoji rodiče pomáhali po smrti mé matky. A tvá mamka je Molly, že?“ usmála jsem se na Rona, který na mě udiveně koukal.
„Ouu, ano, to je. Akorát nevěděl jsem o tom, že tvoje mamka….“ začal se zamotávat, takže jsem se ho z toho rozhodla vymotat.
„To je v pořádku. Umřela před dvěma roky, když byl Cedric v prváku.“ usmála jsem se povzbudivě, aby to vypadalo tak, že rozhovor o smrti mé matky mi nějak nevadí, ovšem opak byl pravdou, vůbec jsem se o tom bavit nechtěla. Ale i po tom, co jsem se usmála, zavládlo v kupé divné ticho, které přerušila paní s vozíčkem plný pamlsků.
„Dáte si něco milánkové?“ zeptala se milým hlasem.
„Ne díky, mám svoje.“ Ron vytáhl něco ze své kapsy a my s Harrym jsme se na to divně podívali. Vypadalo to jako zmražené kuře. Pak to hned schoval zpět do kapsy a Harry prolomil divné ticho.
„Dáme si všechno.“ řekl a vytáhl z kapsy několik zlatých galeonů. Stejně jako my dva s Ronem, tak i s tou paní jsme udiveně koukali.
Za chvíli jsme měli kupé plné sladkostí. Některé byly dobré, některé méně a některé kousky z Bertíkových lentilek tisíckrát jinak… to byl fakt hnus. No ale sranda díky tomu byla, když se Ron málem pozvracel na svoji krysu, která už i bez toho vypadala ošklivě. Navíc ji chyběl prst. Když nám chtěl Ron na ni ukázat jedno kouzlo, vtrhla do kupé dívka s kudrnatými vlasy a sháněla se po žábě jménem Trevor? My jsme ji ale neviděli. A když viděla, že Ron se chystá dělat kouzlo, zůstala, aby se podívala. Ron s Harrym si vyměnili pohledy  já se mezitím s dívkou seznámila. Hermiona Grangerová. Po neúspěšném Ronově pokusu o kouzlo ho upozornila, že má špinavý nos a odešla. Ron na její osobu ještě chvilku brblal, ale přežil to. Převlékli jsem se do hábitů a za chvilku jsme se objevili na nástupišti, kde na nás volal poměrně vysoký muž. Cedric mi o něm povídal. Prý je milý.
Harry se s ním pozdravil a seznámil nás s ním. Je opravdu milý. Nastoupili jsme si do lodiček a pluli pomalým tempem ke břehu. Pak jsme se seřadili před branami hradu, kde si nás převzala starší profesorka. Odvedla nás do druhého poschodí, kde nás zastavila a vysvětlila, že budeme rozřazeni do čtyř kolejí. Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Při zmínění poslední koleje se blonďatý ulízaný chlapec usmál. Když učitelka odešla, blonďáček přišel před Harryho a začal mu vykládat o tom, jak jsou některé rodiny lepší než ostatní. Že mu to prý pomůže zjistit. Harry díky Merlinovi jeho ruku nepřijal a v tu chvíli se objevila profesorka a vedla nás Velkou síní. Uviděla jsem Cedrica u stolu a ukázal na mě palce nahoru. Nejprve začala píseň Moudrého klobouku, byla docela výstižná.
Profesorka začala vyvolávat jména a Moudrý klobouk začal rozdělovat žáky do kolejí. Hermiona a Ron byli zařazeni do Nebelvíru. Po chvilce šel Harry a po docela dlouhém rozmýšlení Moudrého klobouku byl také zařazen do Nebelvíru. Ulízaný blonďatý kluk do Zmijozelu a pak profesorka zavolala moje jméno. Pár lidí se na Cedrica otočilo, ale Cedric se díval stále na mě.
„Mrzimor!!“ zvolal Moudrý klobouk a lidi u Mrzimorského stolu začali tleskat. Cedric se zvedl ze židle a objal mě. Poté mě zvedl do vzduchu a studenti začali tleskat ještě víc. Barva mého hábitu se zbarvila do žluté barvy a znak školy ze změnil na znak mé koleje. Začala jsem se seznamovat s ostatními.
„Vidíš? Říkal jsem, že to dobře dopadne.“ řekl mi Cedric a ředitel nás přivítal, řekl pár pravidel a večeře mohla začít.

Po večeři nás prefekti odvedli do ložnic a já se mohla seznámit s mými dvěma spolubydlícími. Hannah Abbotoou a Susan Bonesovou. S holkami jsme si docela sedli a začali vybalovat. Protože už bylo docela pozdě, tak jsme zašli do sprchy a poté jsme si šli lehnout. Moc jsem nemohla spát, protože jsem byla docela nervózní z prvního dne školy. Pokud se ztratím, bude to pohroma.