Jsem jeho sestra

Sochy

Vraceli jsme se z oběda na kolej. Šli jsme se připravit na dnešní zápas, kdy jsme chtěli povzbudit Freda, George a Harryho.
„Alex!“ uslyšela jsem za mnou Cedricův hlas. Rychle jsem se k němu otočila.
„Co se děje?“ zeptala jsem se ihned, co k nám celý udýchaná doběhl.
„Dneska nikam nejdeš. Žádný zápas.“ vysypal ze sebe a snažil se znít co nevíce srozumitelně. Já naproti tomu jsem odmítala věřit tomu, co řekl.
„Cože?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Zůstáváš na koleji.“ odpověděl rychle. Už byl zcela vydýchaný, takže se mnou mohl normálně mluvit.
„Ale proč?“ stále jsem byla zaražená.
„Alex děje se něco špatného, jasné? Profesoři si dělají starosti, Filchova kočka proměněná v kámen, nějaká tajemná komnata. Alex to nejsou náhody. Takže, nejdeš nikam. Zůstáváš na koleji a od teď jedině s holkama.“ ukázal na Susan a Hannah, které stály za mnou.
„Cože?! A proč bych jako měla….. si snad můj táta?“ začínala jsem být znechucená jeho rozkazy.
„A nebyl jsem jim?“ podíval se na mě. Mé vzpomínky na poslední vánoce se vrátily rychlostí facky. Měla jsem chuť si jednu vrazit.
„Máš pravdu. Omlouvám se, já jen, slíbila jsem to klukům.“ podívala jsem se do země.
„V pořádku Alex. Já to vyřídím.“ objal mě a já jeho. Poté jsem šla s holkami na kolej, kde jsem si oblékla Brianovu mikinu a ještě ji dodala vůni, která už začínala vyprchávat.
Dívala jsem se na dav, který mířil k famfrpálovému hřišti. Chci tam jít.
„Musím tam jít.“ otočila jsem se k holkám. Ty se na mě divně podívaly.
„Ale Cedricovi jsi slíbila, že zůstaneš tady.“ připomněla mi Susan.
„Já vím Susan, ale stejně tak jsem slíbila klukům, že tam budu.“ holky si vyměnily pohledy, ze kterých jsem nemohla usoudit, co si asi tak myslí. Pak ale své pohledy směřovaly na mě.
„Tak jak to uděláš?“ zeptala se Hannah. Nejspíš je tedy na mé straně?
„No, půjdu tam já, ale já to já to nebudu.“ dívala jsem se do zrcadla.
„Jak to myslíš? Nějak jsem to nepochopila.“ nechápala mě Susan.
„Ale já jo,“ postavila se Hannah,“ půjčím ti svou čepici, můžeš si pod ni schovat vlasy.“ její kroky mířily ke kufru, ze kterého vytáhla čepici.
„Díky.“ poděkovala jsem, když mi ji podala.
„Můžu ti půjčit černé kalhoty.“ přidala se Susan a také mi své oblečení podala. Já si vše oblékla a vlasy schovala. Vlasy jsem měla schované, na sobě Brianovu mikinu, Susaniny kalhoty a Hannah čepici, pod kterou mi pomáhala schovat si vlasy.
„Nepoznala bych tě.“ dívala se na mě Susan, která byla taktéž docela zamaskovaná. K maskovací četě se přidala i Hannah, protože kdyby je brácha viděl, jak jdou s nějakou neznámou osobou ven, okamžitě by mu to došlo.
Seděli jsme na zadních lavicí, protože jsme přišli a zápas se už deset minut hrál. Fred poslal potlouk na hráče ze zmijozelu, který se mu vyhnul. Pak jakoby potlouku přeskočilo. Začal po celém hřišti pronásledovat Harryho a ten měl co dělat, aby ho nezasáhl. Fred s Georgem se mu snažili pomoct, ale neměli moc velkou šanci. Když se Harrymu podařilo potkouk zmást, slyšela jsem Olivera, který volal na Harryho.
„Dávej pozor Harry!“ Potlouk už se ale vracel a zlomil Oliverovi koště, který se řítil k zemi. Rychle jsem vyškočila.
„Aresto momentum.“ zašeptala jsem. Oliver se těsně nad zemí zastavil a tak předešel bolestivému pádu. Nevím, jak jsem stihla v takové chvilce seběhnout z horních lavic až úplně k těm prvním. Důležité ale bylo, že se mu nic nestalo. Nedaleko ode mě se ozvala srážka potlouku s pálkou. Všimla jsem si zlatého prstýnku, který měl dotyčný na sobě.
„Nejsi ty jeho anděl strážný nebo tak něco?“ zasmál se Fred.
„Jestli ano, tak mi to moc nezlehčuje.“ usmála jsem se a podívala se Oliverovým směrem, který se díval tím mým a Fredovo.
„Jo a jinak, i přes tohle všechno, jsem tě poznal.“ naposledy se usmál a letěl pryč. Harryho potyčka s potloukem totiž neskončila. Při tomto rozmachu ale zvládal pronásledovat zlatonku a prát se se zmijozelským princem, který se stal tímto rokem taktéž chytačem. Nikdo z toho neměl moc velkou radost.
Zápas skončil a všichni se rozcházeli do svých kolejí. My jsme šli s holkami jako poslední, protože jsme se chtěli vyhnout většímu davu.
„Hej Alex!“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Naším směrem běžela dvojčata.
„Ahoj kluci. Máte pořád na sobě věci ze zápasu.“ usmála jsem se a prohlížela si je.
„No tak my jsme na to zvyklý, ale jak vy vypadáte. To je nějaký maškarní ples nebo co?“ ušklíbl se Fred a všechny si nás prohlížel.
„Slíbila jsem Cedricovi, že na tenhle zápas nepůjdu, že zůstanu na pokoji nebo na koleji. Ale vám jsem zase slíbila, že na váš zápas půjdu. Takže jsem to nějak musela vyřešit.“ odpověděla jsem jim. Kluci hltali každičké mé slovo.
„No ale vezmi to takhle. Kdyby jsi nešla na zápas, Olivera bychom odnášeli na nosítkách.“ zasmál se George. My ostatní s ním, nejblbější na tom bylo, že měl pravdu.
„Slyšel jsem svoje jméno?“ ozvalo se za námi. Všichni jsme se lekli a otočili za zdrojem slov. My o vlku, vlk za dveřmi…. Za námi.
„No jo, mluvili jsme tady s tím tvým andělem strážným.“ ustoupil Fred a ukázal na mě. Já cítila, jak se červenám. Oliver se na mě nechápavě díval. Přistoupil ke mně blíž a podíval se mi do očí.
„Alex?!“ podíval se na mě udiveně.
„Ahoj Olivere.“ řekla jsem neutrálním tónem hlasu.
„Asi ti dlužím velké díky a omluvu.“ všichni se teď dívali na mě. Mě pokryl strach. Zase jsem se ocitla tam, kde jsem stála před dvěma měsíci.
„Děkovat nemusíš, možná bys udělal to samé.“ byla má jediná odpověď. Oliver stiskl rty k sobě a dál se na mě upřeně díval. Ostatní se na nás bez jakéhokoliv slova dívali. Oliver kývl hlavou a odešel.
„Ty už mu to neodpustíš, viď?“ prolomila ticho Susan a po tváři ji stékala slza.
„Já už nemůžu.“ sklopila jsem hlavu. Fred a George se na sebe podívali.
„Pojď sem ty náš partyzáne v převleku.“ George se pokusil o úsměv a vtáhl mě do obětí. Fred mi utřel slzu.
„Susan proč pláčeš?“ zeptala se ji Hannah, když se Susan rozplakala.
„Já jen, že když je tak vidím a vím, že mu to neodpustíš tak…. Tak je mi to hrozně líto…. A….“ to už se rozplakala úplně. Fred k ni přišel a beze slova ji také objal. My jsme se s Georgem na to dívali a nakonec jsem se usmála.
„Půjdeme?“ zeptala jsem se, když se Fredovi podařilo Susan alespoň trochu uklidnit. Obě dvě holky kývli a kluci si šli rychle pro věci. My jsme mířili do naší společenské místnosti, kde se nám podařilo nepozorovaně proklouznout mezi studenty.
V našem pokoji jsem ihned shodila ze sebe vypůjčené věci. Najednou mě přepadl hrozný vztek. Nevěděla jsem proč, nebo jaký ten vztek má důvod.
„Alex s tím Oliverem….“ začala Susan.
„SUSAN DOST!“ zakřičela jsem. Obě dvě holky nadskočily.
„Promiň, nevím co to do mě vjelo.“ omluvila jsem se jí, jakmile mi došlo, co jsem udělala.
„To je v pořádku.“ řekla s jemně se usmála.
„Já… zajdu si do sprchy.“ vzala jsem si věci a mířila rovnou do sprchy. Pustila jsem na sebe studenou vodu, ale ne tak studenou, abych umrzla. Prostě jsem se potřebovala shladit. Byla jsem naštvaná a poslední co bych chtěla je křičet na holky.
Vylezla jsem ze sprchy a jemně se na holky usmála.
„Omlouvám se.“ řekla jsem. Susan s Hannah se na mě překvapeně podívaly.
„Za co?“ zeptala se po chvilce Hannah.
„No za to, jak tady vyvádím. Jak nějaký spratek.“ nervozně jsem se usmála.
„Ne to je v pohodě. Chápeme tě, taky bych byla naštvaná.“ řekla Susan a objala mě. Díky Merlinovi, že jsem byla už oblečená. Kdyby mi spadl ručník, to by byla TRAPAS NEJVĚTŠÍHO KALIBRU. Holky si také postupně došly do sprchy. Chtěli jsme si ještě udělat copánky, tak abychom je nemuseli plést někdy okolo jedenácté.
Jakmile jsme byli připravené, holky mi začaly plést. Každá z jedné strany. Nejprve jsem se bála, jak to bude vypadat, ale nakonec to dopadlo lépe než jsem čekala. Pak jsem pletla s Hannah copánky Susan a jako poslední jsme společně se Susan pletli Hannah.
Chtěli jsme si jít pomalu lehnout, když v tu chvíli nám někdo zaťukal na dveře. Šla jsem otevřít. Stála tam Elizabeth Smithová. Byla také prefekt, stejně jako brácha. Její výraz byl ale vystrašený.
„Ahoj holky, pojďte prosím do společenské místnosti.“ řekla docela zdrceně. Já se začala hrozně bát.
„Dobře, už jdeme.“ otočila jsem se na holky, které už byly na nohou. Vzala jsem na sebe mikinu a šla dolů. Ve společenské místnosti byli snad všichni studenti Mrzimoru a uprostřed byla Prýtová a zdrceně na nás všechny koukala.
„Cedricu, tamhle je.“ ozval se odněkud Mikův hlas. Pak už jsem viděla Cedrica, který ke mně skoro běžel. Jakmile byl u mě, objal mě.
„Díky Bohu jsi v pořádku.“ řekl a stále mě objímal.
„Cedricu, já nechápu co se to děje.“ řekla jsem a nechápavě jsem se na něj podívala.
„Moji milí,“ začala profesorka Prýtová, „musím Vám všem sdělit nepříjemné novinky. Nepochybuji o tom, že jste slyšeli o tom, co se na škole povídá a já Vám musím s největším zármutkem oznámit, že je to pravda. Váš spolužák z Nebelvíru byl napaden neznámým útočníkem, je tedy stejně jako kočka našeho pana školníka Paní Norisová, zkamenělý. Máme veliké podezření, že to má co souviset s Tajemnou komnatou, o které jste již také slyšeli, proto na Vás všechny apeluji, moc nikam nechoďte pokud to nebude nutné. Pokud se ale už rozhodnete někam jít, nikde nechoďte sami. Děkuji Vám a pokud možno, dobrou noc.“ dokončila Prýtová. Já jsem se Merlin ví proč začala klepat a stále jsem v Cedricově obětí.
„Brácho, já mám strach.“ řekla jsem, aby to slyšel jen on.
„Neboj se, ochráním tě.“ řekl Cedric a víc si mě k sobě přitiskl.
Ještě ten večer jsem psala Brianovi dopis. O tom, co se tu děje, jsem ale slovem nezmínila. Nechtěla jsem mu přidělávat starosti. Naopak jsem to tu vylíčila, jakože je vše skvělé a že s holkami neřešíme nic, kromě domácích úkolů.