Jsem jeho sestra

Jak šel čas

Seděli jsme na tribuně, všichni zabaleni v pláštěnkách, v rukách deštníky a dalekohledy, které v tomhle počasí byly naprosto zbytečné a sledovali zápas mezi Mrzimorem a Nebelvírem. I za nepříznivých podmínek počasí, se oba dva týmy praly o vedení v zápase. Cedric a Harry pronásledovali Zlatonku až nad mraky. Já se stále dívala jejich směrem, dokud jsem neviděla padající tělo, které se nabíralo rychlosti, mířilo k zemi. Polil mě pot a strach. Ředitel školy rychle zakročil a těla zastavil těsně před pádem. Ukázalo se, že je to Harry. Jeho koště ale odletělo někam pryč a a stadionu nikde nebylo ani po té, co se Cedric ukázal dole s chycenou Zlatonkou a požadoval znovu odehrání zápasu. Jeho žádost a jakékoliv smlouvání bylo zamítnuto a zápas se tedy i navzdory nezvaným hostům počítal do školního poháru. Harryho koště se našlo u Vrby Mlátičky. Zbyly z něho pouze třísky. Od té doby se Brumbál hádal s ministerstvem o pohybech mozkomorů v prostorách školy.
Knihy, které jsem si půjčila v knihovně mi přišli vhod. Díky nim jsem dokázala vybruslit i z nepříjemných situací, které by Snapa obvykle potěšili, ale díky tomu, že knížka s lektvary byla napsaná tak primitivně, nebylo pro mě problémem uvařit lektvar při samostudiu, nebo odříkat jeho postup.
Cedric se začal častěji scházet s Cho. Přála jsem mu to a Cho vypadala mile a hodně. Mikovi se přeci jen nelíbila, podle něj je to docela dost ufňukaná studentka. Jsem pouze toho názoru, že žárlil. Cho mu ukázala, že Cedricova pozornost nepatří jen kamarádům. Také jsem často psala Brianovi, kde jsem se samozřejmě nezapomněla zmínit o Cho a Cedricovi. Byl za něj také rád a chtěl po mě všechny nové informace, pokud nějaké budou.
Dvojčata se začala specializovat na jejich žertíky, které mě někdy docela děsily. Věděla jsem ale, že vědí, kde je meze a to mě také uklidňovalo. Svěřili se mi také o jejich plánech, které mají s obchodem a jejich žertíky. Byla jsem za ně neskutečně ráda.
Susan a Hannah připravovaly s Prýtovou skleník pro příští rok. Překvapilo mě, když mi řekly, že to dělají dobrovolně. Upřímně bych nedokázala připravit celý skleník s rostlinami pro příští rok. Možná proto mě neoslovila.
Harry se poslední dobou chová velmi vynervovaně. Vlastně se mu ani nedivím, protože bych asi také vyšilovala z toho, kdyby uprchlý vrah by byl zároveň hlavním klíčem k tomu, aby mi Voldemort mohl zabít rodiče. Hermiona a Ron mu samozřejmě pomáhali. I já se nabídla, pokud to bylo samozřejmě možné, ale jak se krátil školní rok, blížily se i závěrečné testy a zkoušky, takže jsem toho měla také po krk.
Seděli jsme všichni na slavnostní večeři. Po té, co vyšlo najevo to, že profesor Lupin je vlastně vlkodlak, dal výpověď. Některé z nás, z řad studentů, to mrzelo. Pak tu byl ale někdo jako Malfoy a jeho parta, kteří si profesorův odchod velice užívali, stejně tak šťastně vypadal i Snape, který si nejspíš dělal další naděje o tom, že by  mohl učit obranu proti černé magii. Něco mi ale říkalo, že tenhle učitel zůstane ještě chvilku ve sklepení u kotlíků. Profesor Lupin byl podle mého názoru jeden z nejlepších učitelů, kteří se tady za tu chvilku na škole vystřídali. Bylo mi úplně jedno, jestli je to vlkodlak a nebo ne, učil skvěle a tohle je nespravedlivé. Harry se tvářil poněkud šťastně, ale na natolik, abych tomu mohla na 100% věřit. Ron, který měl ošetřenou nohu, se tvářil podobně jako jeho brýlatý kamarád. Hermiona opět dávala pozor na ředitelův proslov o tom, jak byl tento rok pro nás velikou zkouškou.
Na nástupišti jsme se Cedricem zasedli první volné kupé, na které jsme narazili a čekali, až se k nám připojí ostatní členové posádky. Musela jsem říct, že i tak jsem se těšila domů, na Briana. Těch deset měsíců kouzlení opravdu stačí na to, abych se ráda vracela do toho mudlovského světa plného dobrodružství.

----

Omlouvám se, že jsem ty dva roky tak přeskočila, ale teď přijde ten rozhodující rok, který bude zase podrobnější. Jen se na to musím psychicky připravit🥺🙏 i tak stále doufám, že vás to baví číst✨