Jsem jeho sestra

Všichni zpět

Další den jsem na vyučování moc nevnímala. Byla jsem myšlenkami u útoků. Harry a Ron na tom byli mnohem hůř. Vypadali, jako kdyby celou noc nespali a při smyslech je držel pouze fakt toho, že když Hermiona není, zápisky si musí obstarat sami.
Po skončení vyučování jsme odcházeli na oběd, pod dohledem profesorů.
„Přijdu si jako nějaký vězeň.“ stěžovala si Susan.
„To mi povídej.“ odpověděla jsem lhostejným tónem hlasu. Sedli jsme si ke stolu, kde si k nám ihned přisedl Cedric a Mike.
„Dobrý?“ zeptal se Mike, když uviděl můj výraz. Cedric se na mě ihned otočil.
„Vlastně ani ne, cítím se jako ve vězení. Všude nás doprovází učitelé a nebo prefekti. Nic proti Cedricu.“ Opravdu jsem si tady přišla jako v Azkabanu.
„Chápu, i mě to nebaví.“ Mike otráveně odhodil vidličku. Vůbec to lidem z pátého ročníku nezávidím, NKÚ a do toho ještě tahle věc. Musí to být na hlavu, na jejich místě bych se zbláznila.
„No ale za měsíc končí školní rok-“ začala Susan.
„Jo a nebo školu zavřou.“ skočila ji do řeči Hannah a sepnula si své blond vlasy.
„Ale proč by ji měli zavírat? Útočníka jistě najdou.“ bránila Susan svou doměnku.
„Susan, někdy jsi vážně naivní.“ řekla ji Hannah a dala se znovu do jídla. Susan se na ni zlostně podívala a dál si všímala svého.
Nedivila jsem se ani jedné z nich. Já jsem byla taktéž v háji z toho všeho. Nemohli jsme ani ven, natož se projít po hradě, to už jsme měli tuplem zakázané. Doufala jsem, že Harry s Ronem opět předvedou nějaký hrdinský čin a školu zachrání. Když jsem tak přemýšlela o těch dvou.
„Hele, neviděli jste Rona a Harryho?“ dívala jsem se k nebelvírskému stolu, kde jsem je nikde nemohla najít, tak jako na začátku roku.
„Cože? Jak je to možné-“ Cedric se chtěl zvednout. Já jsem ho chytla za hábit.
„Jestli tady ti dva nejsou, je to pro nás dobré znamení.“ rozsvítila se ve mně kapička naděje.
„Všichni studenti se neprodleně vrátí do svých kolejí, všichni profesoři se dostaví do sedmého patra.“ ozval se hlas zástupkyně ředitele.
„Tak dobré znamení, jo?“ Cedric smrštil k sobě obočí a já se nervozně usmála. Pak mě vzal za ruku a odváděl mě ven z Velké síně. Všichni prefektové odváděli studenty zpět do svých kolejí. Mike měl Susan a Hannah pod dohledem a Cedric zase mě. Doufala jsem, že se nikomu nic nestalo, ovšem něco mi říkalo, že tohle bude mnohem horší než to, co se zde doposud stalo.
Většina studentů seděla ve společenské místnosti a snažila se zahnat myšlenky, strach a pochybnosti zajímavou konverzací. Cedric seděl s námi u stolu, na rozdíl od ostatních studentů, nikdo z nás nic neříkal. Já se začala pomalu klepat, protože moje nervy pracovaly na plné obrátky.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se starostlivě Cedric. Já jsem zakroutila hlavou. Frede, Georgi, kde jste? Dvojčata, oni byli jediní, kteří by mě dokázali uklidnit a přivést na jiné myšlenky, jenže oni jsou ve své společenské místnosti a já zase v té své.
„Mohl bys mě, prosím, obejmout stejně tak, jako kdysi, když maminka odešla?“ podívala jsem se na Cedrica, který se tvářil překvapeně a smutně. Moc dobře, stejně jako já, si vzpomínal na tu nejtěžší zkoušku našeho života.
„Teď už jsi o mnohem větší.“ řekl, když jsem mu seděla na klíně. Cedric okolo mě ovinul ruce a já mu položila hlavu na rameno.
„Já chci taky staršího bráchu.“ zaúpěla Hannah. My jsme se díky její poznámce usmáli, alespoň na chvilku. Ne, nikomu nepřišlo divné, že Cedricovi sedím na klíně, zatím co on mě drží jako malé dítě. Věděla jsem, že spousta holek by chtěla být na mém místě.
Společenská místnost se začala vylidňovat a my, co zbyli, začali hrát slovní fotbal. Polovinu studentů jsem ani neznala. Tedy vlastně valnou většinu. Tohle na mrzimorských studentech miluju, dokáží vyjít s každým, tedy skoro. Přátelská atmosféra, která se vytvářela a zesilovala s každým úsměvem, nakonec dokázala porazit ten strach, který měl každý z nás, ale málo kdo si ho dokázal přiznat. Stejně tak, jako když jsem byla malá a měla veliký strach, jelikož táta žalem rozbíjel flašky od alkoholu a Cedric ke mně vždy přiběhl, objal mě stejně, jako objímá teď a řekl:

„Hodně lidí totiž zapomíná, že strach není slabost, ale projev síly.“ usmál se Cedric na svou mladší sestru, kterou pevně svíral v náručí. Snažil se, aby neslyšela zvuky rozbíjejícího se skla, které se ozývaly z kuchyně. Kuchyň, místo kde otec dvou dětí často vybíjel svůj žal nad ztrátou manželky.
„Ale já nemám svaly.“ Malá holčička ukázala svému bráchovi její hubené ruce. Cedric se pousmál nad jejím myšlením, ta dětská mysl, bezstarostná, upřímná a plná radosti. Dělal co mohl, aby to takhle zůstalo do té doby, než to jeho sestřička bude moct pochopit.
„Já nemluvím o svalech, ale o tobě samé, Alex. Jsi silná, tvá mysl je silná, protože si dokáže přiznat něco, čeho se jiní bojí.“ Znovu se na svou maličkou sestru usmál. Snažil se, aby z úsměvu, ani z tónu hlasu, nebyla jediná známka bolesti a žalu, který pociťoval. Na jeho mladá bedra bylo hozeno břímě, které často neutáhnou ani dospělí. Vychovat ze své mladší sestry dobrého člověka, udržet domácnost v chodu a svého otce držet na uzdě, pokud to tedy jde.
„Jednou budu silná jako ty, bráško.“ Aniž by maličká Alex věděla, co svými slovy bratrovi způsobila, darovala mu jedno z obětí, které si bude připomínat až do smrti.

„Cedricu?“ podívala jsem se mu do očí. Jeho výraz byl nepřítomný, jako kdyby se utápěl v myšlenkách. Po vyslovení jeho jména svou hlavou rychle zatřepal.
„Ano?“ s úsměvem se na mě podíval.
„Už si půjdu lehnout.“ řekla jsem mu a jeho úsměv mu vrátila.
„Jo, jasně. Dobrou Alex.“
„Dobrou Cedricu.“

Další den se po škole roznášeli zvěsti, že Harry a Ron opět zasáhli a školu zachránili. Byla jsem nesmírně pyšná na své kamarády a také byla šťastná, že už se vše může vrátit k normálu. I když jen na měsíc, ale to je dost času na to, aby si mohli všichni studenti vynahradit ten ztracený čas na kolejích. I profesoři oslavovali, takže jsme byli zproštěni všech testů a domácích úkolů. Jakmile se mi naskytla příležitost, musela jsem svého brýlatého kamaráda vyslechnout. Řekl mi, na můj vkus, docela dost detailů. Ne, že by mi to nevadilo, ale popisovat to, jak se koukal na stín Bažiliška, když mu pták Fénix škubal oči ven, to jsem slyšet nemusela. Ronovo svědectví bylo o něco chudší, než Harryho, ale i tak jsem se pokaždé zasmála u pasáže, kdy Ron zpacifikoval Lockharta. Jako oslavu vítězství nám škola připravila zrušení všech závěrečných zkoušek.
Na slavnostní večeři, které se už zúčastnili všichni zkamenělí, i Hagrid, panovala úžasná atmosféra. Nejenže Nebelvír si opět vybojoval školní pohár, ale také jsme věděli, že po letních prázdninách se všichni vrátíme zpět, mezi své přátelé. Pan nastala chvíle, kdy jsme si nakonec museli vybrat předmět, na který budeme v příštích letech docházet. U mě to byla jasná volba.