Jsem jeho sestra

Doma

Vycházeli jsme s holkami z Velké síně a míjeli jsme studenty z nebelvírské koleje, mezi nimi byl i Oliver Wood. Nevěděla jsem, jestli mu mám říct ahoj, protože minule se choval nějak divně, ke mně. Nechala jsem to tedy být a pouze okolo něj prošla. On udělal to samé.
„Co jste si udělali?“ zeptala se mě nechápavě Hannah.
„Já nevím.“ řekla jsem s povzdechem. Popravdě jsem nevěděla, do se mezi námi stalo. Na jednu stranu jsem se Cedricem nemusela řešit ty věci podobných těm, které jsme spolu už řešili na snídani a na druhou stranu mi bylo mizerně.
Když jsme nasedali do vlaku, sedli jsme si do prvního kupé, které jsme viděli úplně prázdné. Sedla jsem si k oknu a Hannah zavřela dveře. Dívala jsem se z okna ven.
„Nechceš si jít s ním promluvit?“ řekla mi Susan.
„Ne. Vybral si to sám.“ odsekla jsem ji, možná až moc hnusně.
„Omlouvám se, nechtěla jsem být tak hnusná.“ omluvila jsem se. Susan mou omluvu přijala.
„Tak já nevím co se mezi vámi stalo.“ řekla mi Hannah.
„Hann prosím, nechci se o tom bavit.“ poprosila jsem ji. Pochopila to a proto také Susan raději odvedla téma konverzace jinam a to bylo téma letní prázdniny.
„Co máš v plánu dělat o prázdninách?“ zeptala se mě Susan.
„Chtěla bych je strávit s mým kamarádem z mudlovského světa. Závodí.“ podívala jsem se na holky, které na mě koukali, jako kdybych spadla z višně.
„Závodí? Jak jako?“ zeptala se nevěřícně Hannah.
„No v autech. Jezdí po dráze s ostatními řidiči a snaží se zvítězit.“ vysvětlila jsem.
„Jo takhle. A jak se jmenuje?“ vyzvídala dál Susan.
„Brian.“ Holky mě začaly vyslýchat ještě víc – jak vypadá, kolik mu je a tak. Dost se divili, když zjistili, že je stejně starý jako my.
V Londýně jsem čekala pod sloupem s hodinami a vyhlížela Cedrica. Ten po chvilce přišel  a my se společně vydali na nádraží.
„Tak jdeme?“ zeptal se táta a naložil naše kufry do kufru auta. Já si sedla dozadu a Cedric na místo spolujezdce. A ano, táta má řidičský průkaz, dělal si ho, když dovršil dospělosti i v tomto světě.
Cestou domů jsem se dívala z okna, nad ničem jsem nepřemýšlela, pouze sledovala krajinu, kterou jsme míjeli. Do baráku nám táta s kufry pomohl. Věci jsem rovnou třídila – koupelna a pokoj. Sedla jsem si na postel a do svých dlaní jsem vzala řetízek. Přejela jsem přes iniciály, které se rozzářily. Až teď mi došlo, že jsem se s nimi pořádně nestihla ani rozloučit.
„Jsi v pohodě?“ ozvalo se ode dveří. Stál tam brácha a starostlivě se na mě díval.
„Jo já jen… jsem se nestihla rozloučit s Fredem a Georgem.“ posmutněla jsem.
„Prosím tě, však se s nimi za chvilku uvidíš.“ povzbudil mě Cedric.
„No, za dva měsíce.“ povzdechla jsem si.
„Vlastně ani ne, tak ta 14 dní.“ z jeho hlasu bylo slyšet, že se usmál.
„Jak to myslíš?“ podívala jsem se na něj.
„Pan Weasley a náš táta se domluvili, že tady uspořádají nějakou oslavu – čeho to nevím, nejspíš to bude párty jen tak.“ sedl si vedle mě.
„Ale táta bude muset abstinovat.“
„Já vím,“ podíval se na zeď před námi, „on to nějak zvládne. A pojď dolů, půjdeme jíst.“ pověděl mi a já se zvedla.
Naše večeře proběhla docela v pohodě, nikdo se nepohádal a táta se nás ptal co ve škole a zkoušky. Oba dva jsme mu to nějak vylíčili a on nás na oplátku seznámil s plánem, který dali dohromady s panem Weasleym. Znělo to dobře – oni přijedou k nám a táta s panem Weasleym připraví maso, které pak společně připraví. Těšila jsem se, možná i víc na to, že si s nimi budu moct se všemi pořádně popovídat nebo něco podniknout.