Jsem jeho sestra

Jasně daná pravidla

Vánoční prázdniny se pomalu blížily ke konci. Se Cedricem jsme jeli domů, protože jsme to všichni přijali jako nejlepší nápad naproti tomu, co se děje ve škole. Navíc, jsem se i těšila na Briana, kterému jsem dala vědět, že se vracíme domů. Podle jeho odpovědi jsem poznala, že má radost.
Skoro celé prázdniny jsem strávila s ním, byli jsme i ve stadionu, kde mi v garáži ukázal nové přírůstky do sbírky pohárů a diplomů. Bohužel jsme to museli nechat bez projížďky, protože počasí bylo velmi nepříznivé. To bylo také důvodem, proč jsme byli většinu času u nás. Dívali jsme se na filmy, přemluvili Cedrica, aby s námi hrál nějaké společenské hry, vařili jsme a povídali si. Téma, které jsme ale nejvíce probírali byla má škola. Brianovi jsem vyprávěla o holkách, jaké jsou, co nejraději dělají, pak o Fredu a Georgovi. Z nich takovou radost neměl, ale trochu se uklidnil, když jsem mu řekla, že jsou pro mě jako starší sourozenci, kteří mi pomáhají z různých šlamastik a podporují mě, nebo dokonce kryjí před Cedricem, když vyvedu něco, co by se mu rozhodně nelíbilo. Také padla řeč i na Olivera. Vlastně jsem nečekala, že by si ho Brian pamatoval, ale jeho odůvodnění v podobě: „Když jsi o něm brečela a mluvila o něm, jeho jméno se mi vrylo do paměti.“ Přišlo mi to nesmírně pozorné a krásné, na druhou stranu ale mi to bylo nepříjemné o něm mluvit. Vyprávěla jsem mu, jak se chtěl usmířit a pak se to znovu podělalo. Brian se za celé mé vyprávění o Oliverovi mračil a nic neříkal, jen ležel na posteli a poslouchal. Docela mě to přivádělo do rozpaků, ale nechtěla jsem na sobě nic znát a tak jsem dále pokračovala. Odvážila jsem se a pověděla mu, jak jsem ho zachránila před docela velkým úrazem, ale že jsem už nemohla dovolit další usmiřování, protože mi to přijde jako časová smyčka, která se zkracovala. Chvilku jsme váhala, jestli mu mám říct i tom hadovi, ale nakonec jsem si řekla, že když mu to tady všechno vyprávím, že bych mu měla říct vše. Takže jsem se pochlapila a řekla mu i to, jak mě před tím hadem zachránil a já mu strachem křečovitě svírala paži. Brian z toho nebyl vůbec nadšený a dvacet minut se mnou nemluvil, ale nakonec přeci jen trochu vychladl. Musela jsem mu za to připomenout, minimálně dvacetkrát, že s Oliverem nejsem usmířená, nejspíš ani nebudu a že se s ním (s Brianem) nechci pohádat kvůli Oliverovi. Musela jsem si vyslechnout docela dlouhý monolog o tom, že on se za tu dobu na jinou holku nepodíval a že mu to vůči němu přišlo docela nefér. Věděla jsem, že jsem to docela s tímhle zvorala, ale dokázali jsme to společně vyřešit a zakončili jsme to tak, že jediné kluky v mé přítomnosti, které Brian snese jsou Fred s Georgem.
Vánoce jsme mohli konečně strávit jako normální, sice neúplná, rodina. Rozdali jsme si dárky a ty své si zase rozbalili. I já s Brianem jsme si dali dárky. Dva dny před odjezdem do Bradavic u nás Brian přespával a povídal mi o závodech, o škole, mezitím co já jsem mu pomalu usínala v náručí. Nikdy jsem si nepřiznala, jak je to skvělé, usínat u někoho, koho milujete.
Když nastal den odjezdu, Brian mě doprovodil na nádraží, kde jsme se rozloučili. Nastoupili do vlaku a vyjeli do školy. Opět jsme se v kupé sešli jako naše stará parta, já, Cedric, Mike, Susan a Hannah. Podívali jsme si o našich vánočních prázdninách do té doby, než jsme dojeli do Bradavic. Když jsme konečně dorazili, věci už jsme měli v pokojích, takže jsme si jen vybalili a vyšli na večeři. Holkám jsem se svěřila o skoro hádce s Brianem. Nezapomněla jsem zmínit i to, jak jsem se cítila jako největší blbka pod Sluncem. Holky mě samozřejmě podržely a vysvětlily mi, že ne všemu jsem mohla zabránit, ale i tak. Nechápali to, jak jsem se cítila. Po večeři mě dokonce přivítali i Fred s Georgem, u kterých jsem nemusela mít žádný špatný pocit, protože alespoň ty můj kluk snese.
„Takže nás tvůj kluk snese, jo?“ ptal se s úsměvem Fred, když jsem jim to vyprávěla.
„Ano, vás mi dovolil.“ zasmála jsem se.
„Tak to je dobře. Já jsem si říkal, že je to sympaťák. Ví, co je dobrý.“ zvyšoval si ego George. Já se tomu jen musela zasmát.
„Alex! Rychle pojď, už musíme jít.“ zavolala na mě Susan z dálky. No jasně, večerky nám teď začínají dříve.
„Kluci, omlouvám se, ale budu muset jít.“ začala jsem se omlouvat.
„v klidu, my taky musíme.“ usmáli se a odešli. My měli namířeno do pokoje.
V pokoji jsem si vyndala věci, které jsem si vyndat nestihla kvůli večeři. Teď jsem ale měla čas a hned po tom jsme si zašla do sprchy. Když už jsem ale vyšla, holky spaly.