Jsem jeho sestra

Dvojčata v akci

Naposledy jsme se ještě upravili a pak jsme vycházeli. Ve společenské místnosti už na nás čekal brácha s Mikem.
„To je dost.“ řekl Mike a zvedal se. Stejně tak i Cedric. Usmál se na mě a moje svědomí na mě najednou začalo, abych ho objala na přivítanou. Nic jsem nenamítala a čekala, až holky projdou okolo kluků. Pak jsem k Cedricovi přiběhla a pořádně ho objala. On mě hned objal zpátky.
„Nikdy jsem takový vztah se svou sestrou neměl.“ řekl Mike a my šli na večeři.
„Nevěděla jsem že má sestru.“ řekla jsem potichu Cedricovi.
„Moc o ni nemluví, nemají zrovna dobrý vztah.“ stejně tak potichu mi řekl odpověď.
„Aha, to mě mrzí.“ řekla jsem a už v tichosti vedle mého staršího bráchy pokračovala do Velké síně. Vešli jsme tam a můj pohled se hned upřel k nebelvírskému stolu, kde seděl zbytek mých přátel. Fred s Georgem si mě všimli a zamávali mi, pozdravila jsem je nazpátek, ale už si mě všimli i ostatní. Se všemi jsem se pozdravila a usedla na své místo vedle Cedrica, naproti holkám.
Bavili jsme se o prvním famfrpálovém zápase, který bude příští týden. Bude to zápas mezi Nebelvírem a Zmijozelem.
„Jsem zvědavý kdo vyhraje.“ řekl Cedric a podíval se za mě.
„Co je?“ zeptala jsem se ho tázavě.
„Vypadá to, že tvoji nebelvírští přátelé ti chtějí něco říct, protože sem mají namířeno. Nebo spíš dvojčata.“ řekl a podíval se zpátky na mě. To už vedle holek byl Fred a George.
„Ahoj Alex,“ řekli sborově a já je nazpět pozdravila.
„Jak jistě víš,“ spustil Fred.
„příští týden hrajeme famfrpálový zápas.“ doplnil ho George.
„Proto bychom byli rádi,“ pokračoval Fred.
„kdyby ses přišla podívat.“ dokončil George. Oba dva se na mě podívali.
„Samozřejmě, přijdu.“ řekla jsem s úsměvem. Také se usmáli a poté se rozloučili a odešli.
„Dobře tedy, počítáme s tebou. Ale teď budeme muset jít, máme ještě nějakou práci. Půjdem Georgi?“ řekl Fred a podíval se na své dvojče.
„Půjdem Frede.“ poté oba dva odešli.
„Takže Fred nebo George?“ zeptal se Mike se smíchem. Cedric se na něj naštvaně podíval a já s holkami se začala smát.
„Ty jsi blázen, Miku.“ odpověděla jsem mu se smíchem.
Dále jsme si v klidu povídali, když v tu chvíli přibíhali ti kluci, kteří mě zrovna v lásce nemají. Měla bych už zjistit, jak se jmenují. Všichni studenti ve Velké síni na ně hleděli. Byli celý pokryti barvou naší koleje. Stejně tak jako oblečení, vlasy a kůži měli barevnou.
„Vypadají jako čmeláci.“ řekla Susan a my se začali smát. Přiběhli k nám a začali se mi omlouvat.
„Omlouváme se za všechno, jen prosím, ať  toho nechají.“ říkali pořád dokola a já nechápala, ale pak mi to došlo, co ti dva mysleli tou jejich „Prosím.“. Podívala jsem se ke dveřím, kde stáli Fred a George. Dívali na ně se smíchem. Koukla jsem se zpátky na vystrašené kluky.
„Odpouštím vám.“ řekla jsem a jejich barva se vrátila do normálu.
„Díky Alex. Ještě jednou promiň.“ řekl ten s hnědými vlasy.
„Jo fakt promiň, přepískli jsme to.“ řek ten tmavovlasý a poté oba odešli. Otočila jsem se zpátky ke dveřím, kde stála dvojčata, ale teď po nich tam nebylo ani stopy.
„Tohle si zapamatují.“ řekl Cedric a s úsměvem se otočil zpět ke stolu.
Dále jsme se bavili o věcech, které nás zrovna v tu chvíli napadly.
„Omluvíte mě na chvilku?“ řekla jsem ostatním a všichni se na mě tázavě podívali. Hlavně Cedric.
„Děje se něco?“ zeptal se mě.
„Ne nic, jen jsem si vzpomněla, že ještě musím něco zařídit.“ řekla jsem to první, co mě napadlo. Ale zdálo se, že tomu všichni věřili, protože mně nechali jít. Ze společenské místnosti jsem odcházela jako normální člověk – pomalu, jakmile jsem ale vyšla a byla všem z dohledu, rozeběhla jsem se za obrazem Phinease Nigelluse Blacka a doufala, že tam bude. Doběhla jsem k místu a zastavila se před jeho obrazem. Rozhlédla jsem se okolo sebe, jestli tady někdo nejde, ale bylo zde vylidněno. Přistoupila jsem k obrazu blíže a v tu chvíli se tam objevil bývalý ředitel školy.
„Ale, slečna Diggory osobně. Co máte na srdci?“ zeptal se mile.
„Víte pane Blacku, chtěla bych se Vám omluvit ze mé minulé chování a také poděkovat, protože jsem o tom nakonec přemýšlela a měl jste pravdu. Opravdu je lepší si nechat poradit a pomoct od přátel, něž být na všechno sám.“ bývalý ředitel školy se na mě usmál a řekl:
„My, bývalí ředitelé nejsme zde jen od toho, abychom radili ředitelům, ale také studentům. Máme oči všude.“ znovu se usmál a při jeho poslední větě napadla jedna věc.
„Promiňte, když máte tedy oči všude, mohl byste mi říct, kde jsou ….“
„Fred a George Weasleyovi? Jsou na cestě do jejich společenské místnosti.“ 
„Děkuju.“ řekla jsem a rovnou jsem se rozeběhla za nimi a doufala jsem, že je stihnu. Ani mě nijak nezaskočilo to, že  Phineas Black věděl, na co se ho chci zeptat. Hlavně že mi ušetřil čas.
Běžela jsem nahoru po schodech a…. měla bych začít běhat.
„Stát!“ ozvalo se ze shora.
„To bylo na nás?“ ozvalo se ze shora. Ty hlasy jsem poznala, dvojčata.
„Ano na vás, vy jste ti, co těm klukům obarvili celé tělo, že ano.“ pokračoval ten hlas a já jsem už nechtěla víc otálet, měla jsem čas, ale nevěděla jsem, kdy se ty schody zase začnou hýbat.
„Aaah, Diggory, konečně. Už jsem si myslel, že vám to bude trvat věčnost.“ podívala jsem se na obraz, kde byl opět  Phineas Nigellus Black, který zdržoval kluky.
„Vy máte opravdu oči všude.“ pousmála jsem se a obraz bývalého ředitele školy opět zčernal. Kluci se na mě tázavě podívali.
„Děje se něco?“ zeptali se.
„Ne, teda ano, ale i ne, chci říct…. Díky kluci.“ nadechla jsem se a podívala se na ty dva, kteří měli úsměv na tváři.
„V pohodě, navíc to byl oprávněný žert.“ řekl…. Fred… nejspíš. Nevím, nedokážu je pořádně ještě rozeznat.
„Jo, nikdo nám na to nemohl nic říct.“ Udivuje mě, jak se doplňují.
„Já jsem vám chtěla poděkovat, tohle chtělo dobře promyšlený plán.“ usmála jsem se také.
„Jo, takové plány nám jdou.“
„Ale kdyby něco, tak dej vědět. My si s nimi poradíme.“ Snad mě někdy to jejich doplňování naučí. Je to skvělý.
„Dobře, ještě jednou děkuju. Ale budu muset jít. Takže na zápase?“ podívala jsem se zpátky na ně, když jsem scházela dolů.
„Budeme tě vyhlížet Diggory!“ odpověděli oba dva stejně a i oni odešli. V tu chvíli jsem měla hrozně skvělý pocit.