Jsem jeho sestra

Astronomická věž

Škola mi dnes utekla docela rychle. Ale otázkou je, co jsem si odnesla z hodin. No absolutně nic. Pořád jsem měla plnou hlavu George a v hlavě se mi tvořili nejhorší scénáře. Třeba vůbec nepřijde. A nebo přijde a pohádáme se ještě víc. A nebo místo něho přijde Fred a jelikož je nerozeznám, tak s ním budu mluvit jako s Georgem a pak budu za totálního blba. Někdy se mi udělalo dokonce špatně. Najednou mi nápad s astronomickou věží nepřišel tak dobrý.
Sedla jsem si vedle Hannah a vůbec jsem nechtěla jíst. Pouze jsem se v něm rýpala.
„Alex co se děje? Nechceš jíst, na lektvarech jsi byla bílá jak stěna a už ani nespočítám, kolik se ti zamotala hlava. Nevnímala jsi ani učitele. Takže jestli mi řekneš, že je vše v pořádku, tak nepočítej s tím, že ti to uvěřím.“ řekla Susan a dívala se mi do očí. Já svůj pohled také zvedla k ní.
„Ale, od rána mám takový pocit. Nevím, nedokážu to vysvětlit.“ zalhala jsem. Popravdě jediný divný pocit, který jsem v tu chvíli měla byl opět pocit sledování. Ano, moje paranoidní já je opět zpátky.
„Chceš si o tom pokecat?“ zavrhla Hannah a já jsem zakroutila hlavou, že nechci. Holky to pochopily a dál se nevyptávaly.
„Holky, omluvíte mě? Chtěla bych si jít lehnout.“ řekla jsem a sahala si pro věci.
„To máš z toho, že vstáváš tak brzo.“ řekla s úsměvem Susan a já se alespoň snažila ji její úsměv oplatit.
Odcházela jsem z Velké síně a zaslechla něčí hlas. Volal mé jméno. Otočila jsem se. K mému údivu za mnou běžel zrzavý chlapec z nebelvíru. Sevřel se mi žaludek, když ke mně došel.
„Alex, já k tomu vzkazu,“ začal a podíval se do země a pak znovu na mě, „já samozřejmě přijdu. Ani nevíš, jakou mi to udělalo radost, taky jsem to chtěl mezi námi dát do pořádku, ale nevěděl jsem se kdy a když jsme tě s bráchou našli, hrála jsi tu divnou hru s míčem. Nechtěl jsem tě rušit, ale když jsem tě ráno viděl na snídani a teď na oběde. Vypadala jsi opravdu hrozně, promiň, ale víš jak myslím, ne?…. No každopádně jsem ti chtěl říct že přijdu.“ svá ústa znovu otevíral, že bude pokračovat, ale já jsem se cítila teď tak skvěle, když jsem věděla že přijde. Neudržela jsem se a objala ho. Nejspíš to nečekal, protože popošel dozadu o dva kroky, ale objal mě nazpět.
„Takže na věži.“ usmála jsem se na něj, když jsem se měla k odchodu. On tam ale stál jak přibitý a pouze kývl. Já se otočila, protože jít pozpátku celou tu dobu bych asi nezvládla a pokračovala v cestě. Ani jsem si neuvědomila, že se celou tu dobu usmívám.
Sedla jsem si do společenské místnosti. Vzala jsem si nějaké to učivo a ty dva bonbony pro bráchu. Já si našla místo někde ve společenské místnosti a dala se do práce. Za chvilku se objevil brácha, ale byl sám.
„Kde si potratil Mika?“ řekla jsem s úsměvem. Cedric si sedl ke mně.
„Já jsem tak unavený a to máme ještě trénink famfrpálu.“ opřel se o mé rameno a zavřel oči.
„No možná ti tohle zvedne náladu.“ usmála jsem se a podávala jsem mu dvakrát Raffaello.
„No nekecej, kde jsi to vzala?“ převzal si je ode mě a vzpřímeně se posadil.
„Táta.“ bylo to to jediné, co jsem řekla. Zdálo se, že to pochopil. Rozbalil jednu kuličku a dal si ji do pusy.
„Bože, tohle je tak skvělý.“ řekl a podíval se na druhou kuličku.
„Tu si nechám na potom.“ řekl a dal si ji do kapsy. Já se nad tím jen pousmála a vrátila se k mému úkolu.
„Aleee, úkol od profesora Snapea.“ usmál se na mě. Upřímně po tom, co jsem dneska nedávala absolutní pozor, tak jsem nevěděla, která bije.
„Pomůžeš mi, prosím?“ udělala jsem na svého bráchu psí oči. Cedric kývl a začal mi pomáhat.
Mezitím, co jsme spolu s Cedricem dělali úkol, ještě nikdy jsem si nedovedla představit, kolik holek ho tady od nás z Mrzimoru zdraví. U každé se mě ptal, jestli ji zná. Pokaždé byla odpověď stejná – ne. Snad pouze jednu znal, byli ze stejné třídy. Musela jsem se nad tím pousmát.
„Tak a je to hotové.“řekla jsem a zavřela učebnici.
„Paráda.“ řekl Cedric a společně jsme si plácli. Pak jsem si šel každá po svém. Já jsem si šla uklidit věci a jelikož byli čtyři hodiny, začala jsem si rychle připravovat věci. Holky mezitím dorazili na pokoj a také i jim jsem předala bonbon. Zašla jsem si rychle do sprchy a umyla hlavu. Když mi vlasy usychaly, já si mezitím dávala k sobě věci, které si vezmu na věž. Když jsem si na sebe brala Cedricovo mikinu, z kapsy mi vypadl prstýnek. Prstýnek, který je ale dělaný ze dvou částí. Když jsem si ho dávala na ruku, dostala jsem nápad. Prstýnek je ze dvou stejných částí. A jsou dvě dvojčata, která pořád neumím rozeznat. Vzala jsem jednu půlku a se Susan, která mi pomáhala měnit barvu jedné půlky na zlatou. Pravá barva celého prstýnku byla právě stříbrná. Takhle je může rozeznat. Snad.
„Alex počkej.“ řekla mi Hannah a pomocí kouzla mi vysušila vlasy a nakulmovala. To vysušení mě mohlo napadnout.
„Děkuju.“ usmála jsem na ni, mezitím co jsem si prohlížela své vlasy.
„Vlasy elegantní a zároveň velká mikina a černé leginy. Tomuhle říkám tvůj styl Alex.“ prohlížela si mě Susan s úsměvem a jelikož už bylo dvacet minut po čtvrté, musela jsem vyrazit. Chtěla jsem si ještě něco zařídit. Takže jsem popadla deku, Raffaello a zamířila si to k obrazu s hruškou, kterou jsem trochu popostrčila. Požádala jsem o dvě teplé čokolády, které jsem za chvilku dostala. Měla jsem nejvyšší čas. Mé hodinky ukazovali krátce po půl a tak jsem se rychlejším krokem vydala na Astronomickou věž.
Naštěstí, v tuhle hodinu si všichni studenti dodělávají své úkoly, nebo se věnují jiným aktivitám. Když jsem vycházela schody, bála jsem se, abych nezakopla o deku nebo o schody a nezřítila se přímo dolů. Díky Bohu jsem to ale zvládla na výbornou. Deku jsem rozprostřela a sedla si na ni. Zakoukala jsem se do krajiny, že jsem si ani nevšimla, že právě někdo vychází schody.
„Je tu krásně.“ ozvalo se vedle mě. Podívala jsem se na George, který si sedal vedle mě. Podala jsem mu horkou čokoládu.
„Jsem ráda, že jsi přišel.“ usmála jsem se na něj.
„Ani nevíš, jakou mi to udělalo radost. S Fredem jsme mysleli, že s námi už nepromluvíš.“ podíval se na čokoládu, kterou svíral mezi svými dlaněmi.
„Jen s tebou bych nemluvila.“ zasmála jsem se a podívala se na svého zrzavého kamaráda.
„Dobře, tak se mnou bys nemluvila.“ řekl a upil ze své čokolády.
„Ale taky mě to mrzí. To jak jsem se zachovala, byla to hrozně dětinské. Ty jsi mi zachránil obličej před strašným nárazem a já na tebe vyjedu. U Merlina, jsem to ale blbá, když si to takhle přebírám.“ podívala jsem se na krajinu před hradem. Černé jezero odráželo sluneční paprsky do oken hradu a našich tváří.
„Ne, taky jsem se nezachoval nějak dobře. Ani nevím, co to do mě tam vjelo.“ poslouchala jsem každé slovo, které řekl. Ale na mluvení moc nejsem a on dneska taky na to nějak nevypadá.
„Víš ty co, vezmi si.“ podala jsem mu Raffaello. George natáhl svou ruku a z krabičky vytáhl jednu kuličku.
„Co je to?“ řekl a otáčel kokosovou kuličku o 360 stupňů a prohlížel si ji.
„Raffaello. Nemáš doufá alergii na kokos nebo mandle.“ podívala jsem se na něj vystrašeně, protože tahle informace mi jaksi vypadla z hlavy.
„Ne, ale na mandle má Fred.“ podíval se na krabičku a nahlas přečetl nápis: „Raffaello, více než tisíc slov.“ podíval se na mě a vrátil mi krabičku.
„Je to mudlovská pochoutka. Ale je skvělá, kupovala nám ji vždycky mam….ka.“ zarazila jsem se. Až do této chvíle mi nedošlo, že jsem tuhle kuličku neměla od matčiny smrti. A že už je to dlouhá doba.
„Promiň, nechtěl jsem…“ začal George.
„Ne ne, tohle jsi nemohl vědět. Víš ale co mě těší? Že i když tahle malá kokosová kulička dokáže povyprávět příběh, který ani nikdy nezažila, tak ho vypráví nejen mě, ale i člověku, u kterého vím, že tento příběh pochopí. A i tu bolest, kterou zároveň s sebou přináší. Ale teď, jakoby zapomněla, co to ta bolest je. Víš Georgi, jsem ráda, že jsme se pohádali, protože bychom teď tady takhle neseděli a já se neodvážila ti o tom nikdy říct a zároveň se mi potvrdilo, že jsi skvělý přítel. Ty i Fred. Možná je to pro tebe jen hromádka slov, ale víš, když jsem vás viděla s vaší mamkou na nástupišti… máš skvělou mamču Weasley. A to ji ani neznám.“ dokončila jsem svůj monolog a podívala se na George, který mě nejspíš po celou dobu sledoval.
„Takže na naše pravé přátelství a na tyhle kouzelné kuličky beze smutku Diggory.“ pousmál se a připili si na jeho slova.
„Ale teď už ji ochutnej.“ pobídla jsem ho, když v ruce stále držel svoji kuličku.
„Dobře.“ otevřel ochranný obal a kuličku si strčil do pusy. Podíval se na mě s výrazem, který ani sna nemá definování. Ne vážně, nevím jestli mu to chutná nebo poběží k zábradlí zvracet.
„Tak co? Chutná?“ zeptala jsem se po tom co polkl.
„Páni to je lepší než medové karamelky.“
„Tak to je co říct.“ usmála jsem se a snědla svoji kuličku. Vysypala jsem celý obsah krabičky na deku.
„Ber si.“ pobídla jsem ho, když na mě koukal jak na blázna.
„Víš ty co Alex?“ řekl z nenadání.
„Nevím, copak?“ podívala jsem se na něj a do pusy si strčila další kuličku.
„Komu budeš příští týden fandit, až budeme hrát proti vám?“
„No, tak nad tím jsem nepřemýšlela. Nejspíš budu takový ten prostředník.“ pokrčila jsem rameny.
„Koukal jsem se, že jsi se s Oliverem nějak spřátelila.“ drcnul do mě loktem, až jsem málem vylila svou stále teplou čokoládu.
„Ale no tak, jen jsme si dělali srandu z bráchy, to je celé.“ řekla jsem a napila se.
„No dobře. Ale prý umíš hrát na příčnou flétnu.“ tohle mě zaskočilo. Nikdy jsem o tom nikomu neřekla.
„Jak to víš?“ podezíravě jsem se na něj podívala.
„No tak tvého bráchu jsem dneska potkal na chodbě a dali jsme se docela do řeči, taky mi řekl, jak jsi byla z té hádky úplně zničená. No a to by nebyl Fred, kdyby to na mě nepráskl taky.“ zasmál se. Jeho šálek s čokoládou byl skoro prázdný, kdy tohle stihl vypít. To je mi záhadou.
„Ano, hrála jsem, kdysi. Ani nevím, jestli to ještě umím.“ pousmála jsem se a snažila se George dohnat v čokoládovém skóre.
„No, možná vím, jak to zjistit. Ale až někdy jindy. Já tam totiž sám ještě netrefím, možná tak do půlky cesty určitě, ale pak nevím.“ pokrčil rameny a přehodil přes nás deku. Tedy jen přes sebe. Mně ji hodil na hlavu.
„Jejda promiň.“ řekl a začal se smát z plných plic, stejně jako já.
Když jsme tam tak seděli a povídali si o všem, co nás zrovna napadlo, já si vzpomněla na dva prstýnky, které jsem měla v pravé kapse v mikině.
„Jo hele Georgi. Minule jsem vám slíbila něco, čím bych vás mohla rozeznat. Něco jsem tedy našla, tak snad vás díky tomu rozeznám.“ vytáhla jsem z kapsy dvě části prstýnku. George si je oba vzal do ruky a díval se ne ně.
„Zkus je dát k sobě.“ pobídla jsem ho. Nikdy nezapomenu na ten udivený výraz, když zjistil, že tyhle prstýnky jsou jako jeden.
„Páni, tohle vidím poprvé.“ stále si prohlížel prstýnek.
„Půjčíš mi je na chvilku? Něco ti ukážu.“ natáhla jsem ruku.
„Jo jasně. Tady.“ řekl a položil mi je do dlaně.
„To jste jak vy dva s Fredem. Jste dva,“ měla jsem každý kroužek v jedné ruce, „ale zároveň jste jako jeden.“ prstýnky jsem opět dala k sobě. Georgovi jsem se opět vrátila. Ten na ně koukal s údivem. Popravdě tohle přirovnání s dvojčaty a prstýnky mě napadlo až teď. Ale kdo se to dozví, že?
„Ale když jsem jako jeden, tak proč ta jiná barva?“ podíval se zpět na mě.
„Myslíš, že kdybych vám dala obou stejnou barvu, že bych vás pak rozeznala? Takhle budete mít každý jednu barvu a já budu vědět, kdo je z vás dvou kdo.“
„To dává smysl,“ řekl a nasadil si ten se stříbrnou barvou, pak se podíval na mě, „narodil jsem se později. Takže druhý a stříbrná…. No chápeš, ne?“ pousmál se a já kývla. Dává to smysl.
Seděli jsme tam ještě tak hodinu, než nám začala být zima i přes tu deku. Začala jsem k večeru pociťovat, že se zima blíží. Vzala jsem zbylých pět kuliček Raffella a dala je Georgovi. Začali jsme sbírat deky a obaly od kokosových kuliček. Hrníčky jsem držela já a George měl plné ruce sladkých kuliček a k tomu všemu nesl nějaký ten obal a deku.
Dali jsme hrníčky do kuchyně a skřítci byli tak ochotní, že nás zbavili i obalů. Pak jsem si pro dnešní den řekli sbohem a každý šel jinou cestou.
Holky v pokoji už spali. Měla jsem docela strach, abych je neprobudila. Lehla jsem si do postele a zavřela oči. Do své říše snů jsem se dostala rychleji, než jsem očekávala.