Jsem jeho sestra

Randewood?

Po celou cestu zpátky jsem na sobě cítila Cedricův pohled.
„No tak Cedricu.“ řekne Mike a sedne si naproti němu. Na rozdíl od mého bráchy se ale usmívá.
„Ty jsi se s ním vážně objala.“ řekl mi Cedric a podíval se na mě vážným výrazem.
„No tak Cedricu, byl to náš vtip. Domluvili jsme se na něm na večeři.“ řekla jsem a bylo vidět, jak se brácha uklidnil.
„Ale i tak se od něj drž dál.“ ukázal na mě ukazováčkem a já mlčky souhlasila.
„Jsem docela unavená, tak jestli mě omluvíte, půjde spát. Dobrou noc.“ usmála jsem se a měla namířeno do svých ložnic.
„Alex!“ uslyšela jsem hlas Cedrica, „mám tě rád.“ nad těmito slovy jsem se usmála.
„I já tebe velký brácho.“ pak jsem odešla do pokoje. Byla jsem zpocená od hry, takže jsem si vlezla do sprchy. Když jsem vycházela z koupelny, za oknem seděla naše sova. Otevřela jsem okno a vzala si od ní menší balíček. Byl docela lehký. Ale i tak jsem Dixie dala nějakou tu dobrotu a vodu na posilněnou.
Balíček, který mi Dixie předala měl nepravidelné tvary. Byl k němu ještě přilepený dopis. Nejprve jsem se rozhodla otevřít právě ten dopis, který se nakonec ukázal docela obsáhlejší, než jsem čekala.

Milá Alex,

jsem rád, že jsi si zápas užila. Ovšem jsi mi něco zatajila, nemyslíš? Já vím, nechtěla jsi, abych si dělal zbytečné starosti, ale i tak se to ke mně dostalo. Řekl mi to Arthur. Napsal mu to jeden z kluků. Ten dopis jsem četl. Holka zlatá, co tam vyvádíš?
Doufám, že se brzy usmíříte a budete v pořádku. Vím, že se těžko hledají slova, ale víš co vyjde na více než tisíc slov? Ano zlatíčko. Ten balíček je tvá oblíbená pochoutka. Rozděl se. Ty víš koho myslím a vysvětlete si to, jeho to taky mrzí. Znova opakuji, že jsem jeho dopis četl. A nech jeden bráchovi, bylo by mu to líto, vždyť  ho znáš.
Dělej co uznáš za vhodné Alex.

Mám tě rád, táta

Při čtení dopisu se mi zvedly koutky úst do úsměvu. Jen táta dokáže zvednout náladu i přes dopis. Chtěla jsem si jít otevřít ten balíček. Pomalu jsem strhávala papír a opravdu, táta mi koupil Raffaello. Poprvé jsem ho měla od jedné kamarádky. Je sice z mudlovského světa, ale známe se od školky, sice o tomto světě neví, ale to díky ní jsem přišla na něco tak skvělého. Otevřela jsem balíček a dala na stranu 4. Pro holky a dva pro bráchu. Zbytek jsem zabalila a začala psát odpověď  pro tátu.

Ahoj tati,

omlouvám se za to, že jsem ti to neřekla, ale bylo to přesně tak, jak říkáš. Nechtěla jsem, aby sis dělal zbytečné starosti.
Jinak děkuj za Raffaello. Bráchovi jsem dala na stranu – do konce dva. Zbytek jsem schovala. Už vím, co musím udělat, abych to dala do pořádku. Děkuji ti.
Ještě bych se s tebou chtěla podělit o dnešní den. Hráli jsme s bráchou, Mikem a Oliverem Woodem (ten je z nebelvíru) volejbal. Na to, že to hráli poprvé, jim to docela šlo. Taky jsme si stihli udělat z bráchy srandu. To ti povím někdy osobně. Byla to sranda. Těším se na Vánoce.

Líbá tvá dcera Alex
I za Cedrica :)

Složila jsem dopis a Dixie už na mě koukala. Podívala jsem se vedle ní a uviděla to Raffaello.
„Dixie, ještě budu od tebe potřebovat jednu věc.“ řekla jsem a sáhla po čistém pergamenu.

Zítra v pět hodin na Astronomické věži. Bráchu nech doma a vezmi s sebou deku, bude zima.

Alex

Složila jsem tento krátký vzkaz a vázala ho malé sovičce na nohu.
„Dixie, tohle dáš Georgovi Weasleymu. Ju?“ podívala jsem se na ní, jakoby mi mohla odpovědět. Otevřela jsem okno a pustila ji ven. Mezitím co Dixie dělala pošťáka, já jsem připravovala k odletu dopis pro tátu.
Ani ne za dvě minuty byla malá sovička zpět. Žádný pergamen u sebe neměla. To znamená, že to tam teď kluci v pokoji konzultují. Připevnila jsem dopis na Dixie a znovu ji otevřela okno. Vylétla ven a já si mohla jít lehnout.
Další den jsem vstala jako vždy dříve než holky, bylo pondělí, takže jsem si neděla hlavu, jestli je vzbudím teď nebo až za chvíli. Šla jsem do koupelny. Byla jsem pořád ospalá, takže jsem si zalezla do sprchy a pustila na sebe studenou vodu, která mě alespoň trochu probrala. Má rána vypadají skoro stejně jako všech dívek tady na škole. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Samozřejmě vyžehlené, nevím na kouzlo si tak nějak netroufám, co kdyby se to přece jen zvrtlo, že? Nikdy nevíte.
Z koupelny jsem vyšla a připravovala si věci do školy. Holky ale pořád spali. Podívala jsem se na ně a na hodiny. Bylo půl sedmé a to je nejvyšší čas na vstávání. Začala jsem je tedy budit, ale jako odpověď se mi dostavilo pouhé zabručení od obou. Rozhodla jsem se to vyřešit trošku radikálnějším způsobem. Stoupla jsem si naproti Hannah postele a zvolala kouzlo na vodní pramen – auqamenti. Ta vylítla. Když Sarah uviděla, jak Hannah dopadla, raději vstala bez mé pomoci. Postel jsem vysušila mezitím co se holky upravovaly.
Když jsme měli vše nachystané, vydali jsme se na snídani. Byli jsme na chodbě, když na mě někdo zezadu zvolal mé jméno. Otočila jsem se a byl to Mike s bráchou. Jak to že jsem ho nepoznala? Řekla jsem si pro sebe a s holkami jsme na ně počkali.
„Hele Alex,“ začal Mike a Cedric protočil oči, „víš jak jsem nazval ten váš plán? Jako Woodovo a tvůj?“ podíval se na mě jak malé dítě.
„Nevím, povídej.“ pobídla jsem ho.
„Randewood,“ začal se smát, zatímco my ostatní jsme na něj koukali jak na blázna, „chápeš ne? Jako rande s Woodem, tak randewood.“ musela jsem uznat, že ten kluk je docela kreativní.
„Jo jasně, chápu. Jsi docela kreativní.“ řekla jsem, abych zahnala trapnou chvilku.
„Kreativní? Vždyť to je hrozně trapný.“ zašeptal mi brácha tak, abych to slyšela jen já.
„Hele, takhle se alespoň necítí blbě.“ odpověděla jsem a všichni jsme usedli ke stolu.
Jedli jsme v tichosti. Ale já, ať jsem dělala co jsem dělala, pořád jsem na sobě cítila něčí pohled. Byla jsem kvůli tomu hrozně nesvá a pátrat po tom se mi taky moc nechtěla. Najednou mi ale někdo zakryl oči. Vůbec jsem nevěděla kdo to je. Ale měl teplé dlaně. A ta vůně, něco mi to říká.
„Olivere?“ řekla jsem nejistě a dotyčný mi opět dovolil se koukat. Já se otočila a opravdu tam stál Oliver Wood v celé své kráse.
„Ahoj parťačko.“ řekl a já se zvedla a šla ho obejmut. Když jsme se přivítali obětím, tak jsme společně usedli ke stolu.
„Já o tom vašem plánu vím.“ řekl brácha a podíval se na Olivera.
„No, takhle. Když jsem ti nakopali zadek při volejbale, myslím, že není problém, když se takhle budeme zdravit.“ jemně mě Oliver postrčil loktem a já kývla.
„Joo, jsme prostě dobrý.“ řekla jsem a všichni se začali smát. Tedy kromě mého bráchy, ten to bral trošku osobně.
„Počkejte příště.“ ukázal na nás. My jsme pouze kývli a dál si povídali. Já jsem si ale stále přišla jako nějaký paranoidní cvok, protože jsem se stále cítila nesvá. Stále jsem si myslela, že je to nejspíš kvůli nějakému pohledu.
Když byl čas jít na hodiny, rozloučili jsme se, vzali jsme své věci a odcházeli z velké síně. Cestou jsme s holkami potkali naše tři nebelvírské kamarády a šli s nimi na hodinu. První máme společnou.