Jsem jeho sestra

Černé Jezero

Sedli jsme si na kameny a začali si povídat. Dokázali jsme probrat snad úplně všechno.
„Hele holky, a už máte někoho… no však vy víte.“ začala Hannah a podívala se na nás s úsměvem.
„Dvojčata. Jsou tak… hezcí.“ zasnila se Susan. My jsme se na sebe s Hannah podívali.
„Jako oba dva?“ začala jsem se smát. I Hannah se pousmála.
„Vždyť jsou stejný.“ bránila se Susan.
„No vlastně spíš jen vzhledově.“ řekla jsem a podívala se okolo, jestli nás někdo neposlouchá. To by bylo totiž trapné.
„No já jsem si nimi nikdy moc nepopovídala. A když byla příležitost, tak jste se pohádali. A navíc,“ ohradila se Susan, „mluví spíš s tebou než se mnou. Řekla bych, že větší zájem jeví o tebe.“ najednou posmutněla.
„A já si myslela, že ty to budeš táhnout spíš s Woodem.“ vložila se do toho Hannah a výrazem jako mám tě  se na mě podívala.
„Ne to ne, jsme se jen kamarádi. Stejně jako s dvojčaty. Takže vlastně abych řekla, nikdo tady zatím na to, že by se mi líbil není.“ pokrčila jsem rameny.
„A co ty Hannah?“ pobídla ji Susan.
„No možná to bude znít divně. Vlastně ani nevím, jestli bych vám to měla říct.“ podívala se do země.
„Ty jsi s tím začala.“ usmála jsem se a pobídla ji štouchnutím loktem.
„No dobře…… tvůj brácha…“ řekla a my se Susan jsem seděli jak přibitý. Tedy já, protože se mi Hannah začala smát.
„Můj brácha?“ zopakovala jsem její poslední slova. Hannah jen přikývla. Já se podívala na Susan, která se mi pochechtávala.
„Promiň.“ řekla a podívala se znovu do země. Já jsem pochopila, že ona za to vlastně nemůže.
„To nevadí, ale abych pravdu řekla, to s Oliverem…. Je z mé strany trošku větší než přátelství. Ale nic velkého. Myslím to jako tak, že kdyby si někoho našel, budu mu to jen přát.“ holky se na mě podívaly s úsměvem.
„My jsme to věděli.“  řekli a objali mě.
„Víte co? Zazpívala bych si.“ řekla jsem a holky se na mě podívali.
„Ty umíš zpívat?“ podívala se na mě Hannah.
„No možná trošku, pamatuji si ale písničku, kterou mi mamka zpívala.“ podívala jsem se na holky, které se na mě dívali s nedočkavým obličejem.
„No tak na co čekáš?“ pobídla mě Susan. Chvilku jsem se připravovala, jak psychicky, tak i mé hlasivky se museli připravit. Pak už jsem mohla začít. Holky se ke mně přidaly, nebáli jsme se, že nás někdo uslyší, protože většinu času jsme se spíše smáli.