Jsem jeho sestra

Návrat do Bradavic

Zkoušela jsem ty nové věci od Cedrica, nádherně voněli. Celá sada sprchových věciček jako byl sprchový gel, šampon, peeling a dále. Všechno vonělo po brusinkách. Musela však ze sprchy vylézt, nejspíš jsem tam strávila 45 minut. Všude v baráku však bylo ticho. Šla jsem se podívat do bráchova pokoje. Byl tam, tvrdě spal. Nebyl ani přikrytí, spíš to vypadalo, jako kdyby přišel k posteli, flákl sebou na ni a lusknutím prstu usnul. Přišla jsem k němu a opatrně po přikryla peřinou. Až teď jsem si všimla, jaké má kruhy pod očima.
„Víš ty co,“ začala jsem mu povídat, i když jsem věděla, že to neuslyší, „jsi ten nejlepší brácha na celém světe. Nikdy jsem si to moc neuvědomovala, ale už v tvém věku jsi musel převzít roli otce. Já ti to oplatím brácha, samozřejmě v dobrém. Třeba ti pomůžu vychovat tvé děti. Tak dobrou noc.“ zavřela jsem za sebou dveře a já sama si šla lehnout.
V den návratu do Bradavic, jen byla celá na nervy z toho, že něco zapomenu a nebude mi to mít kdo poslat. I když se táta teď uklidnil a začal se znovu chovat jako otec, tak nevíme, co bude dělat, až tady nebudeme. Ráno v ten den jsem sešla do kuchyně, kde to vonělo jako slanina a vůbec nevím čím ještě.
„Brácha?“ vešla jsem do kuchyně, kde jsem si myslela, že bude. Místo něj tam ale u plotny stál táta.
„Dodělává úkoly.“ řekl mi s úsměvem a já kývla. Koukala jsem na to celé jako na nějaké divadýlko, já jsem tomu nemohla uvěřit. Buď se táta vzchopil a nebo je to nějaké představení na poslední den, než začne škola.
„Dáš si snídani?“ zeptal se mě a ukazoval na slaninu, fazole a vajíčko.
„Jo jo, dám.“ usmála jsem se. Nebo jsem se do toho spíš nutila. Za chvilku jsem slyšela bráchu jak utíká ze schodů.
„Úkoly hotové?“ zeptal se táta s úsměvem na tváři. Cedric kývl.
„Hotové, ale mám hlad.“ sedl si vedle mě a táta mu podal snídani. Hned se do ni pustil, zatím co já se té své zatím ani nedotkla.
„Co koukáš, nestihneš vlak tímhle tempem.“ zasmál se brácha a probral mě z transu. Jako vždy měl Cedric pravdu a také jsem se pustila do snídaně.
Vlak odjíždí, jak už je zvykem, v jedenáct. My jsme v půl přijížděli na nádraží a vyndavali si kufry z auta. Tedy z taxíku. Prošli jsme mezi nástupištěm devět a deset a ocitli se na tom správném. Našli jsme si nějaké volné kupé, do kterého jsme si sedli. Přišli jsme právě včas, protože se nádraží začalo plnit studenty. Z okna jsem uviděla Hannah a pak Susan. Obě dvě si mě všimli, takže věděli, kam jít. Jen Hermiona nebyla k nalezení.
Po dvou minutách, co si k nám holky přisedli, jsem i ji zahlédla. Ta si mě ale nevšimla. Tak snad nás najde. Ukázal se i Mike, který měl až moc dobrou náladu. Doufala jsem, že tu náladu chytnu od něj. Vyšla jsem z kupé a hledala Hermionu. Našla jsem ji ve druhém vagonu. Zavedla jsem ji do našeho kupé a připojila se k nám. Cedric cestou znovu usnul.
„Páni, co tvůj brácha měl docela pilný prázdniny.“ řekl Mike, když se na něj díval.
„Ani nevíš jak.“ řekla jsem starostlivě. Nikdy jsem se nedonutila pomyslet na to všechno, co musel zvládat. Až do teď. Byl to příšerný pocit.
Celou cestu jsem byla zticha, i když se ostatní bavili, já každou chvílí koukala na Cedrica. Blížili jsme se k hradu, když jsem ho musela probudit. Susan, Mike, Hannah a Hermiona šli napřed. Mike potkal nějakého kluka také od nás z koleje, zdálo se, že je stejně starý jako on. Šel raději s ním a já se mu nevidím.
„Nemusíš na mě čekat Alex, já bych došel.“ řekl rozespale Cedric a bral si bundu.
„To nevadí. Ráda strávím další chvíli se straším sourozencem.“ usmála jsem se na něj. Úsměv mi oplatil. Odcházeli jsem z nádraží a mířili k bráně, aby nás vozy odvezli ke škole. Cedric vytáhl z kapsy čokoládu.
„Dáš si?“ nabídl mi. Kývla jsem a už jsme si společně pochutnávali na čokoládové tyčince.
„Nezbyla tam nějaká i pro mě?“ ozvalo se za námi. Já jsem se lekla a schovala se za Cedrica, jako malé dítě.
„Zdravíčko Woode.“ usmál se brácha a podíval se na mě.
„Fuj já jsem se lekla.“ řekla jsem a stoupla jsem si vedle Cedrica.
„To jsem viděl.“ usmál se a Cedric mu podal další čokoládovou tyčinku. Kolik jich tam asi má?
„To byla poslední, važ si toho.“ řekl Oliverovi a tím i mě odpověděl na otázku.
„Neboj se, mimochodem,“ otočil se ke mně, „děkuji za ty tyčinky, už jsem jednu ochutnal, neodolal jsem. Jsou fakt dobrý. Na famfrpál jako dělaný.“ já jsem jen pocítila, jak se červenám.
„Já nevím o co jde.“ řekl brácha, když jsme se rozjeli v kočáře směrem ke škole.
„Dárek k vánocům.“ pokrčila jsem rameny a dál se červenala. Jediné štěstí bylo, že začínala byt tma, takže v šeru nic doufám nepoznali.
„Jo takhle.“ řekl brácha a společně s Oliverem se začali bavit o zápase, který je čeká příští týden v sobotu. Hrají proti sobě.
Dorazili jsme na pokoje. Když jsem přišla do toho svého, holky už tam byly a čekaly na mě.
„Jdeme?“ zeptala se dychtivě Susan a já s povzdechem souhlasila.
„Děje se něco?“ reagovala ihned Hannah.
„Ne ne, nic.“ usmála jsem se a my šli do Velké na večeři. Holky mi povídali o svých vánocích a oslavách nového roku. Ani si nějak nevšimli, že já jsem se o svých prázdninách ani slovíčkem nezmínila. Nějak mi to nevadilo. Po chvilce přišel Cedric s Mikem.
„Jsi pořád tak unavený?“ zeptala jsem se ho, když si ke mně Cedric sedl.
„Ne Alex, já jsem vydeptaný z našeho neschopného otce.“ jakoby si uvědomil co řekl a s lítostí se na mě podíval, „Tedy promiň, já jen že tyhle prázdniny mi dali zabrat, hlavně psychicky a já nejsem vůbec odpočatý a zítra znovu začíná škola.“
„Já ti pomůžu Cedricu. Stejně jako jsi pomáhal ty mě.“ povzbudila jsem ho a on se mě lehce usmál. Když měl ředitel proslov o tom, že od zítřka se všechno vrací zpátky, mě co nezajímalo. Dívala jsem se na svého bratra, jak se mi sype před očima. Pohladila jsem ho po zádech, ale Cedric si toho vůbec nevšiml. Ach bože Cedricu, co se to s tebou děje, vždyť se mi sypeš před očima. To byly moje myšlenky, na které jsem dokázala celou dobu myslet a já si jen stěží přiznávala, že je to pravda.
Ředitel pořád mluvil a já mu nevěnovala ani trochu pozornost. Jedna neposlušná slza se mi valila přes tvář, když jsem ho takhle viděla. A hned za ni další. Nebrečela jsem, nebo spíše jsem nechtěla, hlavně ne tady a teď. Své vzlyky jsem zadržela, ale své slzy ne. Já jsem svého staršího bráchu opět pohladila a podívala se před sebe. Všimla jsem si , že na mě koukají dvojčata a vypadala ustaraně, Oliver také. Nemluvě o Hermioně, Ronovi a Harrym. Ty všichni se dívali naším směrem a vypadali ustaraně. Podívala jsem se na Freda a George. Ukazovali na svůj hrudník a mě došlo, že myslí můj řetízek, který jsem od nic dostala. Vzala jsem ho do svých dlaní a pořádně ho stiskla. Zavřela jsem oči a zhluboka vydechla. Když jsem otevřela oči, oba dva se dívali na své prsteny a pak se ustaraně podívali na mě. Nechápala jsem, co to má být.
„Dobrou chuť.“ popřál nám ředitel a mě z mého přemýšlení vyrušil Cedric.
„Alex, ty pláčeš?“ jakmile to řekl, otočilo se na mě pár lidí, mezi nimi i holky, Mike a někteří od našeho stolu. Já si uvědomila, že mi po tváři stékala poslední slza.
„Ne ne.“ řekla jsem rychle a slzu si utřela.
„Vy dva jste nějací divní. Od té doby, co jste se vrátili z prázdnin vypadáte, jakoby se u vás stalo něco hroznýho.“ spustil Mike. Stále nás spousta lidí z Mrzimoru sledovala.
„Nejsi daleko od pravdy.“ řekl brácha a dál to nerozebíral.
„Aha….“ řekl Mike, jakoby mu došlo, co se stalo. I ostatní studenti si nás přestali všímat.
Po večeři jsem odcházela z Velké síně sama, potřebovala jsem to. Když jsem procházela chodbou, dva hlasy volaly mé jméno.
„Alex!“ já se otočila. Byla jsem tak ráda, že je vidím.
„Co se děje?“ zeptal se Fred. Chtěla jsem jim všechno říct. Když jsem otvírala pusu, že jim všechno povím, rozbrečela jsem se. Fred mě objal a já mu brečela do hábitu.
„Alex,“ ozval se George, „chceš o tom mluvit?“ pohladil mě po hlavě a sklonil se, aby byl stejně vysoký.
„Já nemůžu kluci, promiňte. Nezvládla bych to.“ dostávala jsem ze sebe mezi vzlyky.
„To je v pohodě, my to chápeme.“ řekl Fred a prstem mi utřel slzu.
„Pojď sem.“ řekl George, když jsem se málem znovu od začátku rozbrečela. Jejich přítomnost mě uklidňovala.
„Jak jste se dozvěděli, že se něco děje?“ otočila hlavou na Georgově hrudníku, abych viděla Freda, který se dal do vysvětlování.
„No víš, ten náhrdelník není jen tak ledajaký. Upravili jsme ho, aby přenášel emoce do našich prstenů. Věděli jsme, že si neměla nějak extra fajn prázdniny. Víš, když jsi smutná, nás ty prsteny studí a když jsi šťastná, tak jsou teplé a tady iniciály,“ otočil prstýnek, abych viděla ty stejné iniciály jako mám já na náhrdelníku, „ty září.“ usmál se. Já jsem na něj neuvěřitelně koukala a stále objímala jeho bratra. Pohlédla jsem vzhůru, abys viděla Georgův obličej. Ten se na mě také podíval a zakýval hlavou.
„Takže víte moje emoce.“ řekl jsem. Oba dva mi to odsouhlasili.
„No a zrovna teď je ten prstýnek teplejší.“ řekl George a zvedl svou ruku. Já jsem ho pustila, abych se ta no celé mohla lépe podívat. Když ruku otočil, iniciály zářily.
„Takže úkol splněn, Georgi.“ řekl Fred a usmíval se na mě.
„Přesně tak, Frede.“ usmál se i on. Já se na ně taky usmála. Opravdu jsem si přišla znovu šťastná.
Rozloučili jsme se. Mě po jejich odchodu opět zaplavoval pocit samoty a smutku. Obzvlášť, když kolem mě procházel brácha. Ani si mě nevšiml, jak byl skleslý. Vedle něho byl i Mike. Ten se taky netvářil. Sedla jsem si na lavičku a já si znovu přála, aby se tady objevili kluci.
„Alex?“ ozval se vedle mě hlas. Patřil ale jen jednomu člověku.
„Ahoj Olivere.“ pozvedla jsem k němu své oči.
„jak ti je?“ díval se na mě s ustaraným pohledem
„Neměla jsem zrovna hezké prázdniny.“ svůj pohled jsem vrátila k podlaze.
„Chceš si o tom promluvit?“ zeptal se mě a dal svou ruku na mé stehno. Musím říct, že by mě to docela vyvedlo z míry, kdybych nebyla v tom stavu, ve kterém jsem byla.
„Zkoušeli to i Fred a George. Nedokázala jsem to.“ znovu jsem se na něj podívala. On mě beze slov objal.
„Víš, tam na večeři, jsem měl o tebe docela strach.“
„Už je to dobré.“ snažila jsem se znít co nejlépe to šlo.
„Vážně?“ podíval se mi do očí a já mu to odkývala.
„Olivere, pokud mě omluvíš, chci si ještě vybalit a tak. Tak se uvidíme zítra.“ řekla jsem na rozloučenou. Oliver se se mnou také rozloučil. Šla jsem do pokoje a začala vybalovat. Po chvilce dorazily i holky, ale ony se nijak nevyptávaly na to, co se stalo ve Velké místnosti.
Před tím, než jsem šli spát, jsme si s holkami povídaly. Přišla jsem alespoň na jiné myšlenky. Nechtěla jsem na to myslet, zítra jdu do školy. Musím být plně soustředěna. Budu ignorovat to, že jsem se v objetí George cítila tak v bezpečí. A s Oliverem tak bezstarostně….. A dost. Musím s tím přestat. Budu se muset soustředit na to, abych pomohla bráchovi a nemyslet teď na nic jiného. Samozřejmě to nějak budu muset skloubit se školou, ale své priority mám jasně dané.